Druhý pohled z 29.11.: O vznešenosti západní civilizace

V posledních dnech jsem o naší civilizaci psal, že trvá velice krátce. Pokud by opravdu zanikla (a území bylo islamizováno), bylo by to jen takové zablýsknutí, kdy vzniklo něco úžasného a zase to rychle zmizelo. Dostávám námitky, že naše západní (či křesťanská či židovsko-křesťanská) civilizace přece není jen otázkou posledních 200 let. Že jde o velkolepé dva tisíce let, když naši prapředci budovali a bránili křesťanský svět.

Jenže on Západ nebyl vždy oblastí rozumu, svobody a dobrého života. Byly doby, kdy navzdory vznešeným katedrálám a skvělým intelektuálním výkonům vzdělaných menšin byl místem stejně krutým a primitivním jako všechny ostatní civilizační okruhy. Ještě v první polovině 17. století byly chodili Pražané kolem lidských hlav napíchaných na kůlech, případně jiných částí těl umučených lidí. Příšerná krutost byla všudypřítomná, stejně tak hladomory, epidemie, chaos a zaostalost. Pokud dnes někdo některým Evropanům té doby vyčítá, že byli ochotni se spojit s Turky, měl by si uvědomit, že Turci nebyli krutější než jejich evropské protějšky. Drancování osmanskou armádou nebylo strašnější než drancování Švédy nebo drancování žoldnéři placenými katolickým panovníkem.

Převaha vůči islámu a jakémukoliv jinému civilizačního okruhu byla v tom, že v Evropě už tehdy klíčily zárodky modernity. Zárodky racionality, zárodky pozdější vědy, zárodky ideálů svobody, rovnosti a solidarity. Nic podobného neklíčilo ani v islámském světa ani v Indii ani v Číně. Středověká „křesťanská“ civilizace zplodila moderní dobu. Možná shodou náhod (jak tvrdí profesor Budil), možná to vyplývá z vnitřní logiky středověké Evropy (jak píše třeba Rodney Stark). Všechny ostatní modernity se formovaly až po vlivem té evropské.

Nicméně pořád platí, že bez moderní doby by byl Západ zbytečným.