Druhý pohled z 4.4.: O racionalitě hledání štěstí

Čtenáři mi vyčítají, že jsem včera užil termín mamonářství, že je příliš moralizující. Převzal jsem ten výraz z dopisu čtenáře a nechci ho komentovat.

Já osobně raději mluvím v souvislosti s hromaděním majetku o iracionalitě. Mám za to, že získávání dalšího a dalšího majetku má smysl tam, kde nám to zvýší životní štěstí, umožní pomáhat jiným lidem, přinese o něco více svobody nebo bezpečí, zlepší vztahy, umožní trávit čas něčím zábavnějším apod.

Za iracionální pak můžeme označit situace, kdy by někdo měl z hlediska osobního štěstí a životní spokojenosti preferovat volný čas a on se místo toho koncentruje na vydělávání peněz. Nebo nepřejde na méně placenou práci, která by ho víc bavila, i když ty peníze navíc vlastně nepotřebuje. Nebo situace, kdy by mohl investovat peníze do vztahu, on si je nechá na účtu a zůstane mu plnější konto a osamělost.

Je to samozřejmě otázka osobní situace a životní fáze. Rodiče puberťáků potřebují hodně peněz, bezdětným stačí málo peněz.

Navíc rozhodně platí, že je svět plný flákačů. Ale ve svém okolí vidím častěji iracionální zaměření na vydělávání peněz. Je škoda, že většinou nevíme, co nás může učinit šťastnými. A že jsme se nenaučili o takových věcech přemýšlet. Že po něčem strašně moc toužím, to zpravidla nic neznamená. Získání takových věcí končívá rychlou hédonickou adaptací. Mozek si za pár měsíců přivykne a životní štěstí se vrátí na původní úroveň.