Druhý pohled z 24.4.: O psychodiagnózách

O epidemii psychických problémů se píše všude a všímám si jí i já v Druhém pohledu. Tentokrát se nebudu věnovat roli chytrých počítačových zařízení a sociálních sítí (kde se zdá být viník jasný) ani změnám v podobě rodiny a převládajícím způsobu výchovy  (což je kontroverzní a žádná ze stran sporu není schopna předložit přesvědčivé argumenty), nýbrž změně pohledu na duševní zdraví a duševní nemoc.

Před pár desítkami let bylo obecně akceptováno, že mít psychické problémy a vyhledat odbornou pomoc je amorální nebo aspoň hodné posměchu. Někteří lidé v mé generaci to tak pořád ještě mají zažité.  Tak to vnímali lidé a tak se k nim chovalo jejich okolí. Bylo to špatné, protože mnozí pomoc nevyhledali, i když měli. Páchali sebevraždy nebo se dělo „jenom“ to, že žili život nesnesitelný pro sebe a pro své okolí. Nicméně na druhé straně to pomáhalo v tom, že mnozí, jejichž problémy nebyly tak silné, si prostě poradili sami. Třeba začali pravidelně běhat a ukázalo se, že to v jejich případě stačí.

Dnes není ostuda mít psychický problém. V některých kruzích to dokonce představuje lehkou výhodu – člověk je zajímavější a okolí na něj bere více ohledů.  Lidé (a zejména mladí lidé) se nezdráhají říkat si o pomoc. Ubylo sebevražd. Jenže s tím taky přišlo, že spousta lidí přestalo řešit své problémy, utíkají se do diagnózy a pasivity, jejich mozky trpí a jejich stav se zhoršuje. Odvolávat se na psychiatrickou diagnózu či aspoň „vnitřní zranění“ je tak snadné!

Znamená to, že by se měly vrátit  staré časy nezvládnutelných psychických problémů? Ani náhodou. Znamená to, že bychom se měli smířit s tím, že polovina populace bude na antidepresivech? Ani náhodou. Cesta je jít dopředu. Je dobře, že je k dispozici odborná péče, ale měly by být k dispozici samoopravovací  nástroje typu různých cvičení, které člověk může aplikovat sám. A mělo by být zavedeno, že péče je až pro toho, kde samoopravné prostředky nezabraly. Nebo to možná má nějaké jiné řešení, které mě nenapadlo, ale vím o něm někdo jiný.

Jenže je to jako ve všem v naší době. Pár lidí se to snaží vyřešit (většinou psychiatři a neurovědci), o něco víc šarlatánů se snaží vydělat na zhoršování problému a ještě víc je těch, kdo plní prostředí nepřátelskými emocemi. Buď vytváří apokalyptický obraz zániku civilizace nebo naopak nesnesitelného fašisticko-konzervativního teroru.