Druhý pohled z 18.5.: Kdo kradl a kdo ničil

České země prošly za posledních 100 let dvěma radikálními zlomy.

První z nich proběhl v roce 1948 (přesněji bychom mohli hovořit o období 1945 – 8), druhý v letech 1989-1990.

Liší se od sebe mimo jiné tím, že ten první se snažil převzít maximum z předcházejícího společenské zřízení. Někdy se to popisuje, že „bolševici všechno ukradli.“ Je to na můj vkus příliš emotivně zabarvené, nicméně to dobře vyjadřuje podstatu – vezmeme něco, co už existovalo, a používáme to. Přesně tak to komunistický režim udělal. Převzal fabriky, technologie, vzdělanost, pojetí národních dějin, velkou část dosavadního umění, systém zvyklostí, rutiny každodenního života atd. Pro průměrného občana v průměrné profesi se změnilo překvapivě málo. Místo sokolských sletů spartakiády, z kin zmizely americké filmy… ale nic přelomového.

Změny po roce 1989 byla naopak vedeny ethosem zaměřeným na likvidaci všeho dosavadního. Představa, že by něco zděděného po komunistech mohlo fungovat docela slušně, taková představa byla chápána jako nesnesitelná. Bylo likvidováno všechno – od výrob se 150letou tradicí až po občanský zákoník, který pocházel ještě z dob císařepána a mohl sloužit dalších 200 let. Byla likvidována dosavadní vzdělanost, terčem útoků se staly dosavadní rodinné vztahy. Všechno špatně!

Všimněte si, že komunisté nikdy neříkali, že „musí vymřít generace poznamenaná kapitalismem.“

Dnes, když se na obzoru rýsují další změny, by bylo velkou chybou opakovat chybu liberálů. I v tom nejhorším režimu je řada věcí, které fungují velmi slušně (proto o nich zpravidla ani nevíme) a stojí za to je zachovat.