Druhý pohled z 5.6.: O češtině a angličtině

Historik Adam Votruba napsal skvělý článek o vlivu prosazování angličtiny nejen na český jazyk, ale na náš veřejný život a poměry v národě celkově. Mezi skvělými postřehy je třeba tento:

„Zajímavé je, že lidé, kteří již nepamatují komunismus, bývají překvapeni sdělením, že za komunismu v ulicích žádné ruské nápisy nebyly. I tato skutečnost dokládá, jak je pro ně všudypřítomnost cizího jazyka normální.“

Jenže ono to zároveň dokládá, jak je současná doba historicky výjimečná. Už víc než 100 let se u nás kromě extrémních epoch (třeba za protektorátu) mluví česky. Jak rychle jsme na to zapomněli! A jak rychle jsme zapomněli na to, že učit se cizí jazyky znamená ovládat několik jazyků, nikoliv jednu primitivní směs.

Ukazuje to také, jakkoliv to zní divně, že se dnes české země těší nižší míře kulturní autonomie než v době sovětského bloku.

Ale ještě mnohem zajímavější je tohle:

„Úspěchem národa jako celku se zvyšují šance na uznání jeho významných osobností ve světě. Jednotlivec může zvolit individuální strategii a snažit se dosáhnout úspěchu ve světě sám za sebe, tj. za cenu vzdání se své identity a svého jazyka. Může mít pocit, že mu to dává větší šanci „prorazit“. Pravda to však nebývá, leda ve výjimečných případech.“

Pokud budeme jako národ držet pohromadě a společně budeme úspěšným národem, tak to zvyšuje šance každého českého inženýra, spisovatele, sociologa, manažera, atd. ale i řemeslníka.

To teď zažívají Maďaři, v amerických konzervativních kruzích nesmírně obdivováni.

Nebo budeme soutěžit, kdo víc naplive na svůj národ a šance všech půjdou radikálně dolů – asi jako u nás, když se o někom dozvíme, že je Albánec. To nejlepší, čeho může být nakonec dosaženo, je, že po několika generacích se podaří splynout s Američany nebo Němci (jestli ještě budou nějací Němci existovat).

Pracovat proti vlastnímu národu znamená pracovat proti vlastním životním šancím.