Druhý pohled z 19.6.: Církev a národní stát

Když se mluví o obnově národního státu, občas se ozývá také téma náboženské obnovy. Do určité míry ten názor sdílím, ovšem s tou výhradou, že se to musí nejdřív odpracovat v církvích. Moralistní apel snažící se lidi přimět, aby si osvojili nějakou historickou formu, to je v nejlepším případě pošetilé.

Upozorňuji ale na jednu komplikaci a to je vztah organizovaného náboženství a národního státu. Je to problém, který se v Evropě řeší od pozdního středověku a pořád nemá snadné řešení. Má-li být národní stát suverénní (tedy opravdu samostatný), nemůže na svém území tolerovat velkou a mocnou strukturu řízenou z ciziny. A pak existují jen dvě možnosti:

Za prvé. Církev je tvrdě podřízena státu. To se dařilo hlavně velkým státům. Rakouští i španělští Habsburkové nebo třeba francouzský král si dokázali katolickou církev podmanit v zásadě neomezeně, bez ohledu na občasný pokřik z Vatikánu. Když se jim zachtělo, tak darovali majetek. Když se jim zachtělo, tak ho zase sebrali. Katolická církev se těšila svobodě tak dlouho, dokud se nezačala protivit královské vůli. O jiných náboženských skupinách se ani nezmiňuji.  Víte, že za některých habsburských císařů byla část katolického duchovenstva pod statním dozorem, aby neprovozovali „nevhodné náboženské aktivity“?

Za druhé. Vytvořit vlastní národní církev, která se nebude odvolávat k žádné zahraniční centrále. Jak ukazuje Rodney Stark, je to jeden z kořenů úspěchu evropského protestantismu. Místní panovníci neřešili čistotu víry nebo náboženskou svobodu, ale chtěli mít vše doma pod kontrolou.

Mimochodem, boj se sorosovskými a jinými neziskovkami je vlastně jen pokračováním tohoto letitého zápasu.