Druhý pohled z 20.8.: Co je a co není volba

Být queer není volba, být komunistou bohužel ano“, tvrdil jeden z transparentů na Prague Pride. Samozřejmě se nabízí otázka, proč by měl být takový nápis pravdivější než nápis  „být komunistou není volba, být queer bohužel ano“. Jak se pozná, které z těch tvrzení je správnější?

V obou případech to má nějaké vrozené komponenty. Velká většina těch lidí, co si teď říkají queer, mají vrozené sklony k sexuálnímu chování zaměřenému na jiné podněty než normální. Jenže vyšší potřeba kolektivní soudržnosti a vyšší ochota nekriticky podporovat postup mé skupiny proti cizím, tam dědičnost rovněž hraje významnou roli.

Jenže z toho, že někoho přitahují divné sexuální podněty (i tady můžeme mluvit o silné dědičné komponentě, nikoliv o přímé determinovanosti), z toho ještě nevyplývá, že bude příslušníkem určité erotické subkultury s konkrétními zvyklostmi, způsobem oblékání apod. Maska pejska vrozená není.  A už vůbec z toho nevyplývá, že tím musí obtěžovat ostatní lidi a dělat si na základě své sexuality (předstírané nebo skutečné) kariéru. Podobně jako z vysoké potřeby kolektivní soudržnosti nevyplývá, že člověk nutně musí být členem komunistické strany.

Někdo by mohl tvrdit, že u LGBTxyz představuje vrozená složka třeba 72%,  zatímco u komunismu třeba 54%. Jenže ve skutečnosti neexistuje žádná studie, která by takové tvrzení ospravedlňovala. Navíc, i kdyby se něco takového potvrdilo (k čemuž se neschyluje), rýsuje se otázka, proč by měl být hranice vedena někde mezi hodnotami 54 a 72. Možná by měly být obě priority shodně prohlášeny za vrozené nebo shodně prohlášeny za nevrozené.

Zkrátka, vypadá to, že to, jestli si člověk vybírá nebo nevybírá, je v drtivé většině případů jen otázkou politických priorit posuzovače. Co je nám sympatické, to označíme za vrozené a nezměnitelné.  Co nám sympatické není, tomu vrozenost nezměnitelnost upřeme.