Rozhovor Petra Hampla s Martinem Konvičkou (2)

P.H.: Tím se dostáváme k úplně jiné věci, kde lidé nejspíš konečně přišli na to, jak to dělat správně, a zase to rychle opustili. Ochrana přírody. Jestli jsem správně pochopil Tvou přednášku, pak v 80. a 90. letech bylo dosaženo relativně ideálního kompromisu mezi ochranou přírody a ekonomickým rozvojem. Dá se ten ideální stav nějak snadno popsat?

M.K.: Neřekl bych, že v 80-90. letech se dosáhlo kompromisu. Spíš se dosáhlo shody, že jej chceme dosáhnout a jak jej chceme dosáhnout. Připomenu (banálně) že 80. léta byla dobou největšího znečištění ovzduší ve středovýchodní Evropě (vzpomeň na lesy Krušných a Jizerských hor). V zemích typu Číny nebyla ochrana přírody vůbec žádná. V SSSR mizelo před očima Aralské jezero a panovaly vážné obavy, že někdy k naší době zmizí z povrchu Země většina tropických lesů, jakož i taková atraktivní zvířata, jako nosorožci, gorily, orangutani nebo některé poddruhy tygra. Nic z toho se nestalo právě díky procesům, jež nastaly v těch 80.-90. letech.

Ty procesy, to byly mezinárodní dohody, jako ta o biologické rozmanitosti z Ria de Janeira (různých regionálních či speciálních dohod bylo mnohem víc). Taky to ovšem byl konec Studené války, kdy různé země najednou uznaly, že si ochranu přírody a prostředí takříkajíc mohou dovolit a že to má smysl, protože jaderný Armagedon byl odložen na neurčito. Klausovo odsíření severočeských elektráren následovalo v těsném závěsu. No a také to bylo dočasné vítězství západní kulturní hegemonie, protože to, aby chránili ohrožená zvířata a zakládali přírodní rezervace, říkali do té doby lidem různě po světě především zápaďané – kteří se nyní stali následováníhodným vzorem. Hlavně však svět zbavený hrozby velké války směřoval – zdálo se – k postupnému blahobytu, a blahobyt implikuje zlepšující se kvalitu života. Lidé po celém světě, skutečně bez ohledu na rasu, víru a podobné legrace, začali pokládat kvalitní životní prostředí za součást kvality života, a prožitek přírody, a její ochranu, za znak kulturní vyspělosti. Ne všude to samozřejmě přišlo najednou, pořád jsou na světě oblasti, kde je vztah lidí k přírodě dost ohavně kořistnický, ale to zlepšování je očividné.

No a také to bylo dočasné vítězství západní kulturní hegemonie, protože to, aby chránili ohrožená zvířata a zakládali přírodní rezervace, říkali do té doby lidem různě po světě především zápaďané – kteří se nyní stali následováníhodným vzorem.

Možná bych k těm pozitivním procesům přiřadil i překotný rozvoj ekologie (jako vědy) a příbuzných disciplín, které dostaly první impuls skrze anglofonní globalizaci v 90. letech, druhý pak s internetem, sociálními sítěmi a tzv. „lidovou vědou“ (kdy každý, kdo má mobil a internetové připojení, může například mapovat motýly, nebo sčítat obojživelníky, na africkém či indickém venkově). To se skutečně začalo masově dít. Lidé po celém světě se vrhli na koníčky, dříve vyhrazené výstředním bohatým Evropanům a Američanům – a taky začali požadovat po svých náčelnících, obcích nebo vládách, aby pro ty motýly nebo obojživelníky něco dělali.

No a jak vypadá ten kompromis? Nějaká část světa, nejlépe proporčně podle politických jednotek, je vyhrazena divoké přírodě, a samozřejmě člověku jako uživateli pro zážitkovou rekreaci. Mluví se tak o 15-20 procentech každého státu. Ve zbytku se chrání „jen“ to nejcennější, ale současně je snaha hospodařit (lesnicky, zemědělsky, pastevecky, atd.), aby se dařilo koexistenci ekonomického využití a přírody. Nám to připadá jakoby normální, ale to je právě až záležitost posledních dekád, byť příklady této koexistence existovaly od pradávna. Co jiného je udržitelný lov vyžadující tolerovat nějaké množství lovné zvěře i tam, kde provozujeme zemědělství nebo produkční lesnictví. No a nakonec to je péče o přírodu „tam, kde lidé skutečně žijí“. Sem patří i poznání, že součástí ochrany přírody je i úcta k tradicím, paměti krajiny a kulturním památkám, no a jednak taková ta každodenní „lidová ekologie“, která je strašně důležitá a prokazatelně funguje. Prostě tu starou jabloň nechat dožít, když v ní hnízdí ptáci, a nemít všude jen anglické trávníky, kde nežije nic, ale i něco jako miniaturní nápodobu louky. To vše pokud možno pluralitně. Ať se někde vyřádí zmínění lovci, jinde třeba sportovní rybáři nebo milovníci extrémních sportů v přírodě. Pluralita přístupů zaručuje, že pokud se stane nějaká chyba, nestane se všude najednou. Otázkou debat vždy bude, co je hospodaření rozumné a co nerozumné, dějí se a budou se dít chyby, hodně zlé krve dělají předsudky a bizarní tradice, vše je otázka protivných ústupků a kompromisů. Jenže když mluvíme o péči o zemi (a Zemi), budou kompromisy a různé přešlapy vždy součást života.

Fatální chybou se stalo, když se jeden aspekt ochrany životního prostředí – tzv. ochrana klimatu – nadřadil všem ostatním.

Odtud bych mohl pokračovat k otázce, „kde se stala chyba“. Ale předpokládám, že to už víš. Fatální chybou se stalo, když se jeden aspekt ochrany životního prostředí – tzv. ochrana klimatu – nadřadil všem ostatním. Jako na potvoru to byl aspekt nejbizarnější (což nebude náhoda), i když různé nesmysly strašily v ekologii a ochraně přírody i v minulosti, právě do těch 90. let. Jenže v nepropojeném světě minulosti nemohly nadělat tolik škody.

P.H. Dá se tomu rozumět tak, že třeba Česká republika by měla vyklidit přibližně 15 tisíc kilometrů čtverečních a přenechat je pralesům studeného pásma, případně jiné divočině?

M.K.: Možná se budeš divit, ale Česko už je nad tímto číslem – jen součet rozloh Chráněných krajinných oblastí u nás činí 14.6 procent rozlohy státu. Přidej národní parky (1190 km čtvr., tedy 1,5 procent země), a chráněná území maloplošná – těch je mnoho, ve více kategoriích, takže kumulativní rozloha se nezjišťuje snadno, ale řekněme další 1 procento. A jsme doma, a to tam nemáš měkké kategorie ochrany typu přírodních parků, různé obecní či soukromé rezervace či de facto rezervace (už u nás jsou), a podobná území. Nikdo si asi nemyslí, že tato území jsou en bloc ponechána zlé divočině. Ona to jsou ta území, kam jezdíš s manželkou na dovolenou (Jeseníky), nebo kam si Tvá paní chodí zaběhat či na hřiby (Brdy). Lidi tam sportují, leckde se provozuje (různě umírněné či regulované) lesnictví, zemědělství, lov a rybářství, spousta lidí tam normálně bydlí.

…víme, že spousta přírodních hodnot je na lidské činnosti přímo závislá. Učebnicovým příkladem je bohatá luční flóra a fauna, která vyžaduje, aby louky někdo sekl nebo pásl.

I když samozřejmě tzv. „bezzásahová“ území, lokality s tvrdými zákazy vstupu a skutečná divočina k ochraně přírody patří. Věř mi, že to není svévolné, ty miliony návštěvníků Sněžky nebo šumavských rašelinišť nelze nechat jen tak volně trajdat, roznesli by ty lokality doslova na podrážkách pohorek. V galerii nebo muzeu se taky nesmíš dotýkat exponátů.

On si totiž nikdo soudný nemyslí, že ochrana přírody znamená vyhnání lidí z ní. My profíci víme, že spousta přírodních hodnot je na lidské činnosti přímo závislá. Učebnicovým příkladem je bohatá luční flóra a fauna, která vyžaduje, aby louky někdo sekl nebo pásl. Nečiníš tak – louka se změní v křoví nebo les, kde taky bude nějaká flóra nebo fauna, ale jiná a méně vzácná. Právě „vzácnost“ je v ochraně přírody, stejně jako například v numismatice, měřítkem ceny – co není vzácné, to nemusíš chránit, chrání se to samo.

KOMPLETNÍ TEXT ROZHOVORU JE ZDE.