Druhý pohled z 20.1.: Od zkušenosti k experimentu

Nejúspěšnější éra Západu byla spojena s totální převahou vědy (profesor Budil mluví o kognitivní netoleranci – nic jiného než věda není tolerováno). No jo, jenomže co je to vlastně ta věda? Čemu máme dávat přednost, když nevíme, co to je?

To je podceňovaný, nicméně zásadní detail toho příběhu. Když osvícenci přišli v 18. století s tím, že nadchází věk vědy, měli jen matné a neurčité tušení, v čem by ta věda vlastně mohla spočívat. A mnohdy dokonce tušení zcela chybné. Jejich spisům o fyzice, biologii a zeměpisu se dnes posmíváme. Natož jejich představě, že ve věku vědy budou v kostelech místo svatých uctívány matematické vzorečky.

Vlastně až během 19. století a první poloviny 20. století se postupně formovalo, v čem spočívá vědecká metoda a vědecký pohled na svět. Historik Lorenco Warby nedávno upozornil na jeden naprosto zásadní aspekt toho procesu.  V předvědeckém světě se staví na zkušenosti, ve světě vědy se staví na experimentech. V obou případech něco proběhne a my se z toho poučíme. Ale v experimentech poznání roste neskutečně rychleji a je spolehlivější. A dá se přenášet mezi lidmi (na rozdíl od zkušenosti, která vždy patří ke konkrétní osobě nebo konkrétní skupině lidí).

Je to geniální postřeh. Konec konců, i v psychologii, kterou se snažím  sledovat hodně zblízka, proběhl naprosto radikální předěl mezi dobou, kdy se stavělo na zkušenostech v podstatě náhodně získaných kontaktem s pacienty, a mezi dobou systematického experimentování.

Rozdíl není jen v tom, že mohu uměle vytvořit nějakou situaci, ale především v logickém aparátu – tedy v tom, jak si umím srovnat myšlenky. Že jsem schopen formulovat otázku, kterou zkoumám, že systematicky sleduju výsledky nebo co vyvodím za závěrů.

Jen je tu problém, že experimentování v životě jednotlivců a společností může být příliš nákladné.