Druhý pohled z 20.1.: Komunistická vize A.K.
Pár dnů poté, co u nás vstoupil v platnost zákaz komunistických symbolů (o kterém vlastně nikdo neví, co by ten zákaz měl znamenat a jak by měl být vymáhán), publikoval americký ekonom Arnold Kling esej Moje komunistická vize.
Tak co je dobrého na komunismu?
- Že si rodiče navzájem hlídají děti a vozí je do školy.
- Že děti, které vyrůstají v takovém prostředí, nejsou lgbt, ale jsou šťastně ženatí a vdané
- Že přátelé bydlí blízko sebe (v docházkové vzdálenosti)
- Že se dětem nepředvádějí transky
- Že pro mladé lidi je manželství důležitější než kariéra a okolní společnost jim k tomu poskytne podmínky
- Že existují bytovky, kam se smějí nastěhovat pouze rodiny s malými dětmi
- Že fungují komunitní školky.
… a tak dále. Možná namítnete, že tohle vůbec komunismus není. Že komunismus – to jsou ostnaté dráty, všudypřítomná tajná policie a popravy politických odpůrců. To nejspíš měli na mysli ti, kdo předkládali zákon. Jenže jak se pozná, který z těch významů je správný? A nabízejí se i další možnosti. Upozorňuji třeba na článek Oskara Krejčího o původním významu slova komunismus. Je tím kritériem, co se nám vybaví jako první? Nebo je kritérium, co se vybaví jako první paní Pekarové?
Jenže ono je to ještě komplikovanější. Brutálních diktatur byla v dějinách dlouhá řada. Proč nevadí ty ostatní? Nové znění zákona totiž vyvolává dojem, že když vás mlátí tajní policisté a na stěně nevisí obraz Lenina, tak to vlastně nevadí. Nebo to nevadí tolik. Nebo je to dokonce tak, že když vás mlátí tajní policisté a odůvodňují to bojem proti komunismu, je to přijatelné?
Zkrátka, čím dříve se na tu hloupost zapomene, tím lépe.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
Probíhá rafinovaná impregnace národa lží a nenávistí. Na Primě v pořadu Máme rádi Jardu byla presentována tato informace: v roce 1972 se v českých zemích narodilo 160 tis. dětí, v naší době jsme dosáhli poloviny“. To je velmi výmluvný parametr vyjádření jistoty či nejistoty občanů. Za jeden z největších „úspěchů“ naší šestatřicetileté nové éry můžeme považovat proměnu havlovského hesla „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Pravda a láska nezvítězila. Zvítězila naopak lež a nenávist. A s nimi se vynořila i nejistota. Mohou to dokumentovat jen tři příklady.
Tím prvním je zavilý antikomunismus. Zatímco většina lidí s klíči na náměstích v roce 1989 očekávala, že se napraví současný systém cestou socialismu s lidskou tváří se silnými prvky svobody a demokracie a otevřením se světu, jak jsme vyzkoušeli na konci šedesátých let, a představitelé nové elity v čele s Václavem Havlem tomu svědčili, ve skutečnosti se „zhasla světla“, bohatství země se privatizovalo cestou primitivního kapitalismu a postupně jsme se propracovali k jiné, zdaleka rafinovanější totalitě.
Tím druhým je rusofobie existující od roku 1917, s promarněnou šancí Velké Británie na zničení této nové země v občanské válce ve 20. letech dvacátého století, s realizovaným ale nenaplněným plánem na zničení SSSR Hitlerem a hned po válce nenaplněným přáním Churchilla otočit se proti vyčerpanému spojenci a zlikvidovat jej. Na jaře 2022 se Johnson vydal stejnou cestou zmařením dohody o míru mezi Ukrajinou a Ruskem. Rusofobie se postupně akcentovala během poslední dekády od událostí na Ukrajině až po současnost. Od nesmělých pokusů řešit vztah k mocnosti tím, že zavřeme velvyslanectví, odstraníme sochy, přejmenujeme ulice, obviníme ruské občany z terorizmu, politici si obléknou sprostá a trapná trička, vyvěsíme ponižující obrázky na vládní budovy až po odsouzení „separatistů“, kteří v „ruském narativu“ bojují za svůj život a v „evropském správném narativu“ ohrožují celistvost svobodné a demokratické země. Současným vyvrcholením je fakt, že do slovníku politiků i jiných bavičů se dostává označení „Rusák“ jako to správné. Nadšení občané začínají kupovat rakety, které Ukrajině určitě pomohou ke spravedlivému míru. A my se orientujeme na přípravu dalšího vítězného tažení Evropy proti Rusku pod vedením Uršuly a Kallasové, tentokrát opět v čele s Německem. Je válka na spadnutí? Podporuje toto vše jistotu občana?
Tím třetím je ideologie ESG (Environment, Social, Governance), která se prosazuje s urputnou silou po dobrém i po zlém bez ohledu na to, jaké škody současně páchá a v budoucnu ještě páchat bude. Dopracovali jsme se k totalitě, v níž se musíme poníženě zeptat cizího společenství, zda si můžeme postavit jadernou elektrárnu anebo jestli budou stačit zákony této země k tomu, aby se prokázala skutečnost, že neexistuje střet zájmů premiéra. Nebo si necháme ve jménu solidarity vnucovat na naše území občany cizích zemí, které tady nechceme. Nebo si necháme vnutit potřebu utratit poslední peníze za obranu proti nepříteli, s nímž ani o žádných bezpečnostních zárukách nejednáme. Jen proto, že jsme ho označili za agresora a jen proto, že se nám nejvyšší představitel této země nelíbí. Kdo se chce ponořit do detailu, ať si přečte knihu Markéty Šichtařové a kolektivu: Na prahu nové civilizace, souhrnná zpráva o stavu světa.
Jak z toho ven? Dobrým prvním krokem by bylo vrátit se ke kořenům – k pravdě a lásce která zvítězí nad lží a nenávistí. Vrátit se k rozumu, měření jedním metrem a ke pragmatickým řešením. S využitím historických zkušeností, kterých je více než dost.Taky je nezbytné najít ztracené křesťanské hodnoty a schopnosti projevit úctu, toleranci, empatii, respekt, odpuštění a smíření. To vše je daleko těžší, než to vypadá. Musí to začít v politice, rodinách, ve školách a v mediích. Nic tomu ovšem zatím nenasvědčuje.