Druhýz pohled z 13.3.: Revoluční konzervatismus

„Západní experti rádi označují Íránskou islámskou republiku za ‚konzervativní‘. Toto označení je povrchní, zavádějící a zásadně nesprávné. Režim v Teheránu nic nekonzervuje. Jedná se o revoluční projekt, zrozený z krve a ideologie, který má mnohem více společného s progresivním radikalismem 20. století než s jakoukoli skutečnou konzervativní tradicí.“

Tak to včera vyšlo na Konzervativních listech. Hezky řečeno. Až na to, že revoluční projekty představují velkou část konzervativních aktivit. Konzervativní revolucionáři tomu říkají „kontrarevoluce“, aby odlišili tu svou hodnou od té druhé zlé, ale to je jediný rozdíl.

Zase se vracíme k tomu, že existují minimálně dva konzervatismy.

Jeden z nich, ten povrchní, je konzervatismus normálních lidí. Brání svět, ve kterém žijeme, na jaký jsme zvyklí a se kterým jsme v zásadě spokojeni. Včetně toho, že jsou v něm prováděny potraty (a byli bychom raději, aby nebyly), že se lidé rozvádějí, že dochází k manželským nevěrám, že se krade a že je v něm spousta povrchnosti a nepoctivosti. Ale nakonec to není tak strašné, abychom v tom prostředí nemohli žít šťastné životy. A jsme tak nějak smířeni s tím, že třeba za dvě stě let bude společnost vypadat tak, že ji nepoznáme a že by se nám nelíbila. To ale rozhodně neznamená, že bychom si ten svět chtěli nechat rozbít šílenými progresivisty.

Pak je tu hluboký konzervatismus, pevně stojící na starých autorech a tradicích. Tihle konzervativci stojí proti progresivistům stejně pevně a mnohdy ještě pevněji než ostatní. Jenže zároveň cítí nepřátelství vůči současné společnosti. Vidí ji jako povrchní, neduchovní, hříšnou, materialistickou apod. Požadují návrat k čemusi, co údajně mělo existovat kdysi dávno (například před průmyslovou revolucí). K realizaci tohoto návratu do starých skvělých časů samozřejmě potřebují úplně stejné prostředky jako marxističtí revolucionáři.

V tomhle smyslu by bylo možné označovat za konzervativce všechny pravověrné muslimy. V tomhle smyslu byl konzervativcem také Adolf Hitler se svým nostalgickým vzdycháním po starodávné germánské pospolitosti. A takové prvky se trochu mihnou v každém velkém konzervativním hnutí. S tím, že oni přece nevytvářejí žádnou utopii – oni jen obnovují přirozenost.

A nyní tři kontrolní otázky:

Vyvrací tenhle pohled něco, co jsem napsal dříve? Milosrdná paměť to zakrývá, ale dost možná, že jsem někdy ve dvaceti letech (období života s extrémně nízkou krystalickou inteligencí) vytvořil něco ve smyslu tohoto revolučního konzervatismu.

Vyplývá z toho nějaké obecné pravidlo? V každém konzervativním hnutí je vždy přítomen i utopický prvek. Pokud se vymkne kontrole, je výsledkem revoluční běsnění.

Prognóza: Pokaždé, když v konzervativním hnutí převáží tenhle zásadní hluboký filosofický konzervatismus, budou jeho představitelé překvapivě snadno nacházet společnou řeč s extrémní levicí. Spojovat je bude odmítání normálního životního stylu moderních lidí.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.