Druhý pohled z 22.6.: Vysvětlení tributem

Je nejvyšší čas oprášit staré slovo „tribut“, protože bez něj nemůžeme nikdy porozumět současné diskusi o výdajích na obranu. Pokud by totiž šlo o to zvýšit obranyschopnost nějaké země nebo o schopnost podílet se na společném válečném tažení, pak by byla celá diskuse o procentech naprosto nesmyslná. K obraně vlastní země potřebujeme tanky, drony a především obyvatelstvo připravené bojovat, nikoliv procenta. A pokud máme přispět ke společnému tažení, pak by zadání mělo znít třeba: „Pět bojových letounů, 30 tanků, tři pěchotní divize a dvě speciální jednotky.“ Tak je to historicky normální. Člen koalice dostane zadání, jak velkou jednotku má dodat, jak vyzbrojenou a jak vycvičenou.

Pokud ale do hry vstoupí koncept tributu, začne to dávat perfektní smysl. Jde o poplatek, který platí strana poražená ve válce. Nebo strana, která rozumně usoudí, že by ve válce proti silnějšímu soupeři neměla šanci, a tak si raději domluví placení. Pravidelně tedy odvádí určitou částku a za to získá v první řadě jistotu, že nebude napadena tím silnějším státem, a zpravidla také nějakou formu ochrany. Ne že by ten silnější sliboval, že kvůli slabšímu vykrvácí, ale v případě jeho napadení by pro něj něco málo udělal.

Tribut je tedy forma daně. Pak dává perfektní smysl, aby se odvozoval od velikosti ekonomiky, například tři procenta HDP. Samozřejmě že placení tributu většinou obnáší manévrování. Vojensky slabší stát se snaží odevzdat co nejméně, silnější stát se snaží vyždímat co nejvíce.

Přesně to vidíme. Včetně obvyklého schématu, že ti, kdo žijí z provizí za přesun majetku do ciziny, křičí, že platit tak málo je ostudné a amorální.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.