Druhý pohled z 22.6.: „Kognitivní pojistka“ režimní stability

Podruhé z Husaina Mansoura: „Populace (rozuměj arabských zemí), která své vlastní bídné postavení vysvětluje s odvoláním na Palestinu (a tudíž fakticky na Izrael), téměř jistě nedokáže rozvinout analytickou jasnost potřebnou pro dlouhodobou smysluplnou domácí politickou akci proti režimu. Pro režim to tedy představuje druh kognitivní pojistky, která jej chrání před nejnebezpečnější formou opozice — opozicí, která chápe, čím režim skutečně je a co skutečně dělá.“

Ale to je přece naše situace! Respektive situace většiny evropských zemí. Opozice sycená báchorkami o výhodách minimálního státu nebo fantazijními historkami o „epsteinovské koalici“ není opozicí schopnou analyzovat strukturu moci.

Když se podívám na stav dnešní opozice, není pro mě frustrující, že někdo struktuře moci nerozumí. Ostatně kdo ví. Třeba ji i já posuzuji chybně. Frustrující je, že mezi významnějšími opozičními skupinami není ani jedna jediná, která by tušila, že se má podobnými věcmi zabývat.

Ten problém totiž spočívá v tom, že když chcete něco pořádně analyzovat, je v tom jen minimální prostor pro emoce; spíše je potřeba suchý, nudný až vědecký přístup. To nejsou ty tisíce lajků a statisíce zhlédnutí.