Druhý pohled z 23.6.: Úsvit státních technologických podniků?
Před pár dny jsem připomněl starý Marxův poznatek, že když je rozpor mezi výrobními vztahy a výrobními prostředky příliš velký, dochází k zásadní společenské změně (např. revoluci). A že takovou přelomovou technologií, která nemůže dlouhodobě fungovat v rámci dosavadního společenského uspořádání, je umělá inteligence. Pokud se ji nepodaří zastavit (což už je nemožné), společnost buď začne fungovat podle úplně nových pravidel, nebo se zhroutí. Logicky se nabízí otázka, proč by těm, kdo dnes rozhodují, mělo zhroucení společnosti vadit. Nicméně se zdá, že alespoň části z nich taková perspektiva skutečně vadí. Citoval jsem tu módního politického filosofa Curtise Yarvina a Petera Thiela, tedy miliardáře se srovnatelným politickým vlivem, jaký má Elon Musk. Před pár dny se k nim razantně připojil i J. D. Vance. Shrnutí Vanceova vystoupení od Pavla Šika najdete třeba tady.
Podstatné je, že všichni jasně a jednoznačně mluví o tom, že nové uspořádání bude vyžadovat velmi aktivní roli státu, včetně částečného nebo úplného znárodnění klíčových společností zabývajících se AI. Na americké pravici není ta myšlenka zdaleka tak absurdní, jak připadá nám. V Trumpově kampani v roce 2016 se otevřeně mluvilo o možnosti nuceně rozdělit Facebook na několik firem a některé jeho části zestátnit. Nakonec z toho sešlo, ale o tom, nakolik to bylo reálné, nejlépe svědčí Zuckerbergova vyděšená reakce, kdy slíbil spolupráci při přeměně Facebooku na konkurenční prostředí.
Jenže Amerika není Čína. To znamená, že i když jsou ti nejmocnější a nejvlivnější nakloněni nějaké myšlence, vůbec ještě není jisté, že bude realizována. A už vůbec není jisté, že bude realizována rozumným způsobem. Dlouho se o tom bude mluvit, pak budou chaoticky probíhat různé polovičaté pokusy, nic z toho nebude pořádně fungovat… a teprve za generaci se může objevit reformátor, který by dokázal udělat pořádek. Jenže mezitím věci mohou postoupit tak daleko, že už vlastně nebude co zachraňovat.
Víme tedy jen to, že ani magnáti nesympatizují s představou, že by se z Ameriky měla stát postapokalyptická pustina, v níž drony honí skupiny izolovaných divochů a boháči žijí v uzavřených zahradních městech. A že pokládají za přijatelné, aby v zájmu přežití Ameriky poněkud omezili růst svých zisků.
Jenže pozor. Z toho, že jim záleží na Americe, ještě nevyplývá, že by jim mělo záležet i na osudech malých evropských zemí. Ty se musí postarat samy.