Dan Drápal: Zásadní zvrat k lepšímu nelze očekávat bez skutečného náboženského probuzení

Petr Hampl: Požadavek návratu ke křesťanství se v posledních desetiletích objevuje poměrně často. Je nabízen v podstatě jako všelék na nejrůznější typy problémů.

Je přitom poněkud podezřelé, že lidé organizovaní v církvích přicházejí s požadavkem, který má být uložen výhradně těm, kdo v církvích organizováni nejsou. Od církví se nepožaduje nic jiného než kosmetické záležitosti typu lepšího marketingu. Nebylo by logičtější očekávat, že pohyb k obnově nějaké formy křesťanství začne uvnitř některé z církví?

Dan Drápal: Tato otázka mě trochu překvapila. Je to možná tím, že nejsem katolík ani klasický protestant, ale evangelikál. Nemám dojem, že by evangelikálové požadovali „návrat“ ke křesťanství.

Jiná věc je upozorňování na to, že když lidé (jednotlivci, rodiny, církve, obce, národy) opouštějí Boží řády, nezůstane to bez následků. Ty následky jsou jasně patrné: rozpad rodiny, polarizace společnosti, nárůst duševních chorob, devastace životního prostředí atd. Já problém nevidím v tom, že by křesťané vkládali nějaké nároky na druhé, tj. na nekřesťany. Souhlasím s míněním, že musíme začít sami u sebe. Ostatně pro celou řadu církví přestala být Bible autoritou (ne-li teoreticky, tak prakticky). Mnohé církve se přizpůsobily „tomuto světu“ a převzaly např. genderovou agendu. Výsledkem je zpravidla poměrně strmý úbytek členstva.

Řešení nevidím v nějakých vnějších úpravách, a rozhodně ne v lepším marketingu. Změna nastane, až se objeví lidé, kteří prožijí hluboké setkání s Bohem – tak, jak ho prožil třeba apoštol Pavel, svatý František nebo John Wesley. Tedy ano: Logičtější je očekávat zásadní proměnu nejprve uvnitř církví.

Tedy ano: Logičtější je očekávat zásadní proměnu nejprve uvnitř církví.

Petr Hampl: Mluvíš o osobní konverzi, tedy o radikálním řešení pro jedince. Ale v evropských dějinách tomu zpravidla bývalo tak, že takových „náboženských virtuózů“ (termín Maxe Webera) byly spíš jednotky procent.

Vedle je tu křesťanská kultura a křesťanství jako civilizační příslušnost. Mnozí mají pocit, že se rozpadá i tohle. Jak se na to díváš jako protestantský teolog? Opravdu se něco rozpadá? Je to horší než v jiných dobách?

Dan Drápal: Jistě, oněch lidí, kteří prošli transformativním setkáním s Bohem, bylo vždy je pár. Ale stačilo to na zapálení mnoha dalších. Přiznám se, že mě vždycky zajímal Bůh neskonale více než „křesťanství jako civilizační příslušnost“. Vím, že něco takového existuje, ale je to zřejmě jen jakýsi vedlejší produkt oněch vzácných transformativních setkání s Bohem. Že se to rozpadá, o tom není pochyb. Skutečné křesťanství tím ale ohroženo není. Kde se teď děje z hlediska křesťanství něco zajímavého? V Číně, v Íránu, v Indonésii, v Latinské Americe… Evropští křesťané o tom málo vědí, protože se o to moc nezajímají, jsou příliš soustředěni sami na sebe.

Kde se teď děje z hlediska křesťanství něco zajímavého? V Číně, v Íránu, v Indonésii, v Latinské Americe…

Svatý Augustin žil v době, kdy se rozpadala Římská říše. Lidé z toho byli zděšeni a já se jim nedivím. Augustin ve svém monumentálním díle O obci Boží psal, že o přežití křesťanství není třeba se obávat. Přestože Římská říše ve své „klasické“ podobě zanikne.

Křesťané vědí, že „svět ve zlém leží“, a nějaký pokrokářský optimismus nesdílejí. Na druhé straně ale nepodléhají fatalismu a poraženectví.

Evropa má v sobě nějak zakódovanou jakousi pochybnost o sobě samotné. A pochybovali o ní vždy i ti, kteří stáli vně. Já jsem kdysi podrobně studoval ruské slavjanofily 19. století. Neustále psali o tom, jak je ten Západ zkažený a dekadentní a čekali jeho brzký zánik. Když čteme dnes takového Chomjakova nebo bratry Kirejevské, připadá nám to docela legrační.

Ano, teď je to vážné. Je to ale vážnější, než ve 30. letech minulého století?

Je to sice zkratka, ale dle mého názoru se dá říci, že když se západní civilizace odvrátila od Boha, Bůh jako by řekl, tak dobře, bude po vašem. V USA odstranili modlitby ze škol, a ejhle, ono se na nich začalo nějak moc střílet. Svět se ale posunul a teď není řešení v tom, že by se ty modlitby znovu zavedly. Ale zásadní zvrat k lepšímu nelze očekávat bez skutečného náboženského probuzení.

V USA odstranili modlitby ze škol, a ejhle, ono se na nich začalo nějak moc střílet.

Petr Hampl: Mohlo by to vyznít, že existovala nějaké doba zbožnosti, ta skončila, a přišla doba bezbožnosti. Není to spíš tak, že náboženské a duchovní dění jde ve vlnách? V jakémsi rytmu probuzení (či reformace) – sekularizace – další probuzení atd.?

Dan Drápal: Určitě můžeme jakési vlny pozorovat. My evangelikálové jim říkáme probuzení. Probuzení má své charakteristiky, a protože poslední velké probuzení v Evropě se konalo roku 1904 ve Walesu (pak bylo ještě jedno menší na Hebridech v roce 1949), tak o něm většina evropských křesťanů ani neví. Probuzení je víc než úspěšná evangelizace, jakou můžeme pozorovat v Jižní Koreji, mnoha zemích Afriky nebo Jižní Ameriky.  Úspěšná evangelizace se někdy týká jen jedné denominace; probuzení je plošné – týká se všech církví. Skutečné probuzení má dlouhodobé důsledky. Ve Walesu mělo probuzení některé komické vedlejší efekty. Např. poníci pracující v dolech byli zvyklí na nadávání a klení horníků; ti se ovšem obrátili a už nekleli a nenadávali, a poníci byli naprosto dezorientováni. Ve dvou soudních okresech v jižním Walesu neměli soudy po celý rok jediný trestní případ. Policisté neměli co dělat, tak nacvičovali mužské pěvecké sbory, které pak chválily Hospodina na bohoslužbách. Probuzení asi po roce odeznělo, ale jeho důsledky byly patrné ještě dalších dvacet let.

Francis Fukuyama napsal knihu “Velký rozvrat”, která mapuje, co se stalo s Amerikou v posledním půlstoletí. Konstatuje, že několik probuzení, které Spojené státy v 18. a v 19. stol. zažily, vždy znamenalo obnovu morálky a rodinného života. V závěru knihy vyjadřuje naději, že by obnova snad mohla nastat i bez náboženského probuzení, ale neuvádí nic, na čem by tu naději mohl založit.

Já se za takové probuzení modlím. Už třicet let. Rád bych ho za svého pozemského života zakusil.

Druhá část rozhovoru je zde.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *