David Martínek: Prezidenská volba 2023

Volby prezidenta České republiky 2023 mají jednoduchou aritmetiku. Společnost je rozdělená mezi dva bloky. Dobře situovaná část voličů, liberálové, progresivisté, příslušníci středních a vyšších tříd, podnikatelé či kreativní třídy se budou s největší pravděpodobností a ve velké většině rozhodovat mezi Danuši Nerudovou, rektorkou brněnské Mendelovy univerzity nebo generálem Petrem Pavlem, vysloužilým generálem a bývalým náčelníkem Generálního štábu AČR.

Pro Andreje Babiše, bývalého premiéra a předsedu opoziční parlamentní strany ANO, Josefa Středulu, šéfa odborů, či Jaroslava Baštu, poslance opoziční parlamentní strany SPD se budou naopak rozhodovat rozsáhlé voličské skupiny, lidové proudy, pro něž tito politici představují volební alternativu zastupování a prosazování jejich práv a požadavků.

Zbylí kandidáti, Marek Hilšer, či Pavel Fischer představují kandidáty pražské scény. Oba se o funkci uchází opakovaně. V předchozích volbách získali Hilšer 8,8% hlasů, Fischer 10,2% a po neúspěšné volbě zakotvili v Senátu. I nyní jejich volební preference oscilují kolem 7%. (Median, průzkum, 12/22)

Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy a děkan 1. lékařské fakulty UK, stejně jako Karel Diviš, podnikatel v IT a bývalý sportovní redaktor ČT představují kandidáty, kteří na nejvyšší politický post v zemi kandidují bez předchozích politických zkušeností. Tomu odpovídají i jejich preference, které se pohybují kolem 1,5%.

Fakticky se hlavní souboj odehrává mezi třemi kandidáty. Danuší Nerudovou a Petrem Pavlem na jedné straně. Andrejem Babišem na straně druhé. Pro společnost je to opět, jako již několik posledních let, souboj na půdorysu Babiš vs AntiBabiš. Andrej Babiš, přestože mu předvolební průzkumy přisuzují až třetí místo v pelotonu, je opět ústřední postavou těchto voleb.

𝗩𝗼𝗹𝗲𝗯𝗻𝗶́ 𝗮𝗿𝗶𝘁𝗺𝗲𝘁𝗶𝗸𝗮

To, jestli volba převáží na stranu rektorky Nerudové, nebo generála Pavla, rozhodnou paradoxně sami voliči Andreje Babiše, Josefa Středuly nebo Jaroslava Bašty. Středula i Bašta mají společně potenciál kolem 8-10%. Tedy přesně ten, který rozhodne volby.

Za 𝐉𝐨𝐬𝐞𝐟𝐞𝐦 𝐒𝐭𝐫̌𝐞𝐝𝐮𝐥𝐨𝐮, jediným skutečným levicovým kandidátem a přímým pokračovatelem Zemanovy politiky, jak jej označil sám Miloš Zeman, stojí podpora odborů.

Vážím si Josefa Středuly. Středula vrátil odborům vyjednávací potenciál. Od listopadu 1989 moc odborů, dříve neoddiskutovatelná a zásadní, pomalu klesala. Dělníci sami, v nových poměrech, často rezignovali na dohody, uzavírané mezi podnikateli, s poukazem na to, že podnikatelé, majitelé firem, pracovní agentury se mezi sebou dokáží dohodnout a prosadit vlastní zájmy, zatímco dělníci nikoliv. Dělníci, při jednáních o svých platech a podmínkách pak musí jednoduše spoléhat na svou osobní vyjednávací sílu. Oproti majitelům firem, schopných si upravit podmínky s místními úřady, sjednat tiché kartelové dohody o platových stropech v oblasti, jednoduše nemají samostatně šanci prosadit své zájmy. Situace v regionech se tak vrátila až k dřevní podstatě kapitalismu. Pokud jste měli možnost pracovat v některé z místních montoven, futrovaných zdejšími pracovními agenturami, víte přesně o čem je řeč. Problém je také, jak ukázaly podzimní demonstrace, Středulova pozice a pozice odborů je ve skutečnosti slabá.

Středula vrátil odborům jejich postavení. Ale nikoliv jejich sílu. Svou misi prozatím nenaplnil. Představuji si šéfa odborů jako člověka, který zavelí a lidé ze všech koutů republiky se připojí k jeho výzvě. Šéf odborů by měl být člověkem, který je schopen dostat lidi do ulic, zorganizovat nátlakové akce, demonstrace a stávky. A v případě nejvyšší nutnosti zorganizovat i generální stávku proti škodlivé vládě.

Středula, jako člen Aspenu, aktér tripartity, je přijímaný a respektovaný protistranou a mocí. Pokud Středula pomýšlí na prezidentský úřad, pak už jednoduše nemyslí na odbory. Je to volba quid pro quo. Buď vedete odbory a vedete je tak, že se před odbory třepe každá vláda. Nebo by měl bosse dělat někdo jiný. Nelze sedět na dvou židlích zároveň.

𝐉𝐚𝐫𝐨𝐬𝐥𝐚𝐯 𝐁𝐚𝐬̌𝐭𝐚, kterého do prezidentské volby nominovala jeho strana, SPD, je ve skutečnosti jediným morálním kandidátem těchto voleb. Bývalý chartista, vězněný za minulého režimu, mírný a vědomý člověk, přichází do prezidentské kampaně s poměrně zásadními prohlášeními. Bašta si velmi dobře uvědomuje, že jako vrchní velitel bude v případě rozšíření ukrajinského konfliktu v prezidentské roli rozhodovat o tom, jestli pošle na válečná jatka muže od 18 do 60 let. Ano, taková varianta je při rozšíření ukrajinského konfliktu možná. Na rozdíl od generála Pavla, který byl přímou součástí západních vojenských struktur a jako voják, poslušný po léta zájmům západních vojenských struktur, který patrně v tomhle ohledu nebude váhat, Bašta říká nekompromisně: „Tohle jim prostě nedovolím“.

Předvolební sliby jsou jednou věcí. Naše vlastní historie říká, a především dvě funkční období Zemanova prezidentství jasně ukazují, že člověk v prezidentské roli je vystaven obrovským tlakům.

Zeman sám čelil opakovaně nesmírně tvrdým pokusům o sesazení. Atakům na denní bázi. Tvrdému pronásledování ze strany médií, poskytujících oporu polistopadové moci. Svedl desítky bitev, ve kterých mu společnost mohla jen držet palečky.

O tohle právě jde. Potřebujeme konzistentní, vyvažující sílu, se zastoupením v Parlamentu, Senátu, na krajích i v každé z obcí, prosazující pronárodní, sociálně spravedlivou, promyšlenou, motivující a fungující ekonomickou politiku země, vedoucí k prosperitě. A zároveň politické vedení, s jehož záměry souhlasí majority i Praha. Nikoliv jednotlivce na důležitých postech, na něž se potom upíná pozornost a naděje, které z podstaty dělby moci, bez podpory ulice a mas, médií, účasti v politických orgánech státu, nemohou být naplněny.

U Jaroslava Bašty je nesmírně sympatické, že se snaží pojmenovávat věci, jaké jsou. Kdo měl možnost sledovat jeho novoroční projev, vidí, že Bašta v něm jasně a zřetelně pojmenovává situaci, v jaké se země nachází; i s volnou parafrází na Havla. Téhle reflexe nebyl schopen žádný jiný kandidát. Umím si takového člověka představit v čele Senátu. Ale nikoliv jako prezidenta.

Myslím si, že změna, pozitivní, by měla probíhat tak, že se postupným, ale vytrvalým tlakem podaří obsadit podstatnou část politických funkcí ve státě, za souhlasu a souladného jednání s občany této země. Pravda, objektivita, korektní vztah k lidem, veřejnosti i institucím je základem takového postupu. Bašta jej osvědčuje, verbálně. Pravda samotná je světlo, které lhářům, manipulátorům osvětluje temné kouty jejich světů a rozhodnutí. Je nutné ale dělat zároveň realistickou, systematickou politiku prosazování schopných kandidátů, kteří se i skutečně prosadí. Za nimiž budou poté výsledky a kteří jsou zároveň schopni ustát hrozivý tlak i nátlak, kterému budou vystaveni.

Oceňuji, že se k Baštově podpoře připojili mluvčí, kteří tvoří přirozené, kriticky a věcně založené jádro občanské společnosti. Které odmítá jít s hlavním proudem a poměrně statečně hájí zájmy majorit. Jan Keller, Ladislav Větvička, Lenka Procházková a další inspirativní lidé. Stejně tak podporu Jaroslava Bašty nalézá u příznivců SPD a části vlasteneckých proudů a aktivit. Je to pochopitelné a naprosto v pořádku.

Problémem volební aritmetiky ovšem je, že ani Středula, ani Bašta se prezidenty nestanou. Jejich celospolečenská podpora, bohužel, neexistuje. Existovala by, kdyby věnovali své kampani tutéž energii, jako Andrej Babiš. Který objel několikrát republiku, stisknul si ruku s desítkami tisíc lidí, rozdal tisíce knížek, v nichž popisuje vizi vedení tohoto státu. Zatímco kandidáti Pětikoalice si objednávají pancéřované vozy, Babiš stál na náměstích. Čelem k voličům. Přesně tak, jak to dělal před ním Miloš Zeman.

Výsledkem podpory Josefa Středuly nebo Jaroslava Bašty tak bude pouze stav, kdy v prezidentském úřadu usedne Nerudová. Nebo Petr Pavel.

𝗣𝗿𝗼𝗳𝗲𝘀𝗻𝗶́ 𝗽𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝘇𝗸𝘂𝘀̌𝗲𝗻𝗼𝘀𝘁

Samotná volba je jednou věcí. Druhou věcí je poté schopnost vykonávat svěřený úřad.

Politika je řemeslo, jako kterékoliv jiné. Když si půjdete opravit boty, nebo automobil, zcela určitě tuto činnost nesvěříte někomu, kdo v životě nic podobného předtím nedělal. Nechápu, proč do funkce nejvyššího představitele státu kandiduje tolik lidí bez politické zkušenosti.

Může se to stát. Jako v případě Slovenska. Kde se Zuzana Čaputová, občanská aktivistka a advokátka, jako první žena a také nejmladší osoba v nejvyšší ústavní funkci ujala role slovenské prezidentky v roce 2019.

Jejím tématem byla „slušnost“. Slováci si po hrozivých extempore vládních sestav, skandálech, korupci jednoduše přáli někoho nového. Čaputová, mladá, elegantně vyhlížející žena, aktivistka, byl dokonale vyhlížející marketingový produkt do této doby.

Kdo má ale možnost číst komentáře například Eduarda Chmelára, slovenského historika, politického a mediálního analytika, jehož vřele doporučuji, poměrně jasno si udělá představu, co může znamenat politikou nepolíbený člověk v roli prezidenta.

Prezidentský úřad je nejvyšší český politický úřad. Není primárně reprezentativní rolí. Má v politickém systému poměrně zásadní význam. Jedním z nich je vytvářet politickou stabilitu prostředí. Tedy, přeloženo, významným způsobem přispět, často ve velmi napjatých situacích, ke konstituci a fungování vlády. Uvedu na příkladu. A ve srovnání. Čaputová a Zeman.

Miloš Zeman v roce 2017, ve zlomovém okamžiku vývoje české politiky přispěl zásadním způsobem k tomu, aby byla ustavena funkční vláda. Šlo o zlomový okamžik. Protože poprvé od listopadu 1989 se moci ujímal nový vyzyvatel dosavadní politické moci. Andrej Babiš a ANO vyhrálo volby s výrazným náskokem. Ale to rozhodně ještě neznamenalo, že se moci i ujme. Hysterie, vyvolávaná pražskou mediální i politickou scénou, hovořila o nástupu komunismu. Tato situace a napjatá celospolečenská atmosféra jednoduše vylučovala pragmatickou politickou dohodu. Přestože fakticky pro ANO byla nejvhodnějším partnerem ODS. Při jednáních o povolební sestavě byla shoda mezi jejich programy velmi výrazná.

Výsledkem bylo pouze to, že ANO vykročilo z vlastní komfortní zóny a ke spolupráci přizvalo ČSSD a KSČM. Ocitlo se tak na trajektorii strany vedoucí opoziční blok. Čímž je dodnes.

Česká politika se tak dostala do zvláštní situace. ANO, typická středová strana, se řízením osudu nakonec stala partají, kterou téměř třetina voličů vnímá jako zastánce jejich sociálních práv. Výsledkem je pouze to, že oslabily levicové proudy a po parlamentních volbách 2022 se ocitly mimo parlament.

Zemanův úkol bylo zajistit, aby v zemi vznikla fungující vláda. V opačném případě by zemi hrozila dlouhotrvající politická krize. Připomenu, že Zeman jednal osobně se zástupci všech stran. Účastnil se volebních kongresů, jednal s jednotlivými stranami i aktéry a především díky jeho volbě se vláda ujala moci.

Teorie, kterými komentátoři po celou dobu Babišovy vlády plnily veřejný prostor, hovořily o spojenectví Babiše a Zemana. S odstupem času je možné konstatovat, že šlo o nesmysly. Zeman s Babišem jednoduše nalezli pragmatický vztah, umožňující oběma politikům a zároveň jim svěřeným úřadům věcně a korektně spolupracovat.

Po volbách v roce 2021 se moci ujala vláda Petra Fialy. Zeman nové vládě Petra Fialy poskytl týž prostor a spolupráci, jakou poskytoval vládě předchozí. Je naprosto běžné, že se setkává s premiérem Fialou. Zeman Fialovi i opakovaně vyjádřil podporu a pokud vládu kritizuje, jde o přesné a věcné komentáře k jádru věci.

Povolební situace 2022 vyžadovala nutný kompromis, v podobě akceptace parlamentní většiny Pětikoalice. Prezidentův úkol byl zřejmý. Zajistit, aby vznikla další funkční vláda a ujmula se vládních kormidel. To, že tato vláda, ve stručném hodnocení, je jednou z nejhorších vlád od roku 1989, ponechám stranou. Role prezidenta byla ale naplněna. Zeman podpořil, fungováním a vedením prezidentského úřadu stabilitu prostředí.

Pokud se vrátíme k samotné Zuzaně Čaputové. Ve srovnání s tím, v jaké situaci se nachází slovenská politická scéna je rozdíl Zemanova postupu markantní. Čaputová v roli prezidenta selhala. Slovenská scéna je naprosto rozháraná a prezidentka ke stavu sama přispěla. Scéna je v navzájem nesmiřitelných vztazích, které přispěly k nedávnému pádu vlády. Samozřejmě, ústředním aktérem je zde Matovič, chaotický politik, vzešlý, podobně jako Čaputová z volání „po slušném Slovensku“, po pádu preferencí sociální demokracie, zapříčiněném odpudivými skandály. K nástupu Matoviče i Čaputové přispělo dění kolem vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Kterou se pohotově podařilo médiím spojit s ministrem vnitra Ficovy vlády Kaliňákem. Volání po slušném Slovensku pak vyneslo do úřadu právě Čaputovou.

Riziko, spojené s vedením prezidentského úřadu, kandidáta, který nemá předchozí zkušenost s politikou na nejvyšší úrovni, jako u Čaputové, by měla být varující. Jsme ve velmi složité době a role prezidenta rozhodně není procházkou rozkvetlou růžovou zahradou. Je otázkou, proč lidé, kteří volí Nerudovou či generála Pavla, a stejně tak Zímu, nebo Diviše, spoléhají na to, že jejich kandidát, který neprošel sítem politických zápasů, nemá zkušenost s prací ve vládě, parlamentu, nebo alespoň v Senátu bude schopen ustát komplikované situace, kterými bude republika procházet v příštích nelehkých obdobích.

Připomeňme si.  Každý z českých a československých prezidentů si během výkonu svého úřadu prošel nesmírně složitými momenty. Když bych vybral některé z klíčových a zlomových okamžiků, tak prakticky každý z českých prezidentů byl vystaven obrovsky náročným osobním i politickým volbám a rozhodnutím.

Většina našich prezidentů stála u zrodu, nebo byla určující postavou dějinných procesů. Byli hybatelem dění. Často zakladatelé nebo ústřední postavy politických proudů, které nadlouho ovlivnily politický vývoj v zemi.

Když znáte jejich osudy a postavíte vedle nich dnešní kandidáty, srovnání samo o sobě by mělo definovat pomyslnou laťku, jakého člověka zvolit do čela vlastního státu.

Dovolte mi tento historický exkurz. Je velmi poučný.

𝗛𝗶𝘀𝘁𝗼𝗿𝗶𝗰𝗸𝗲́ 𝗸𝗼𝗻𝘀𝗲𝗸𝘃𝗲𝗻𝗰𝗲 𝗽𝗿𝗲𝘇𝗶𝗱𝗲𝗻𝘁𝘀𝗸𝗲́𝗵𝗼 𝘂́𝗿̌𝗮𝗱𝘂

𝐓. 𝐆. 𝐌𝐚𝐬𝐚𝐫𝐲𝐤, první československý prezident a zakladatel státu, ještě jako poslanec vídeňské Říšské rady, zároveň uznávaný profesor, filozof, sociolog i pedagog zcela určitě neplánoval, že se stane psancem Rakousko-uherské monarchie. Na něhož hlavu bude vypsán zatykač a odměna.

Masaryk před založením protirakouského odboje a nedobrovolným odchodem do exilu proslul jako výrazný domácí nesmlouvavý kritik. Věcný, přesný, objektivní člověk s racionálním myšlením, který definoval a rozhodnul celou řadu celospolečenských kauz. Ať již šlo o Hilsneriádu, podvrhy z dílny ministra zahraničí von Aehrenthala, který podvrženými dokumenty legitimizoval rakouskou anexi Bosny, což, dnešními měřítky i ve své době, bylo považována za protivládní konspiraci. Či například otázku Rukopisů. Kdy se Masaryk dostal do ostrého střetu i s tehdejší českou vlasteneckou scénou, když spolu s Gollem, Hostinským rozmetali otázku pravosti Rukopisů. Rukopisy vnímala tehdejší česká veřejnost nesmírně citlivě. Proti Masarykovi se postavil i Jan Neruda, Eliška Krásnohorská, nebo Adolf Heyduk.

Masaryk byl pragmatik. Jeho rozhodnutí postavit se proti monarchii bylo jedním z nejtěžších, jaké byl nucen udělat. Po odchodu do exilu pak zahájil nesmírně náročný a nebezpečný zápas se samotnou Rakousko-uherskou monarchií. Díky jeho téměř nadlidskému výkonu na poli mezinárodní diplomacie prakticky vybojoval možnost vzniku nových států ve střední Evropě. Masaryk byl ústředním hybatelem a mozkem dění. Masaryk, Štefánik, Beneš a prezident Wilson. Bez nich by Československo nevzniklo.

Jeho cesta i záměr mohla skončit kdykoliv. Císař Karel v závěru první světové války nabídl rakouským zemským útvarům rozsáhlou autonomii. Až teprve Sixtova aféra nakonec rozhodla ve prospěch Masarykovy vize.

V roli prezidenta, po návratu do země, se okamžitě ocitl v komplikovaných situacích. Rozhodnutí v roce 1918, ihned po vzniku republiky, poslat legionáře do Těšínsko, o nějž jsme jako stát vedli spor s Polskem, byl zásadním okamžikem, který určila výslednou podobu našich hranic. Masaryk riskoval.

Jeho dosavadní snaha představit zemi jako novou, mírovou demokracii se mohla ve vojenském střetu s nově vzniklým Polskem proměnit v noční můru lokální války. A jeho politický bankrot.

Připomenu, že v Paříži probíhala mírová konference, jejímž jádrem bylo nové dělení Evropy a světa po první světové válce. Beneš v Paříži složitě vyjednával pozice nově vzniklého Československa. Ale Masaryk v Praze musel reagovat na možnou a hrozící ztrátu Těšínska. Což by pro republiku znamenalo ztrátu klíčové průmyslové oblasti, železnice, spojující Česko a Slovensko a především ztrátu území, spojených s republikou historickou vazbou od 12. století.

Vzápětí poslal Šnejdárkovy legionáře na Slovensko svést boje s maďarskou armádou.

Nebyla to jediná taková situace. Masarykova prezidentská éra byla protkána krizemi a střety. Vzpoury, dělnické protesty, politické skandály, jako uhelná aféra Stříbrného, nebo lihová aféra předsedy Senátu Práška, atentáty na Kramáře a Rašína, sociální bouře, končící střelbou četníků do lidí, jako v Duchcově, Orlové, Frývaldově, napjatá národnostní situace, to vše provázelo jeho čtyři prezidentská období. Masaryk v každé z těchto kauz nesl politickou odpovědnost. Za stát i společnost. Jeho prezidentská role nastavuje laťku, jakou by měl znát každý kandidát na roli dnešního prezidenta. I samotní voliči.

𝐄𝐝𝐯𝐚𝐫𝐝 𝐁𝐞𝐧𝐞𝐬̌, jeho nástupce, byl postaven před hrozivou situaci po Mnichovském diktátu v roce 1938. Jako prezident stál před rozhodnutím jít či nejít do války s Hitlerem.

Čelil nesmírně obtížným rozhodnutím. Zradě spojenců. Jak prokázaly studie vojenských ústavů, proti německé převaze by naše armáda dokázala vzdorovat zhruba měsíc. Ve slovenských horách, Beskydech by pak jednotky mohly klást odpor možná po dobu roku. Cenou za tento odpor by byla zničená a vybombardovaná země, totálně zničená Praha, jak vzkázal Hitler a masívní represe, jaké zažili Poláci, bránící se neúspěšně německému blitzkriegu i sovětské okupaci.

Beneš ve svém rozhodování musel zvažovat desítky variant vývoje. Odhadl správně, že Hitler se nezastaví a nakonec vtáhne do války celou Evropu. Česko, s exilovou vládou v Londýně a Moskvě by se pak mohlo postavit na stranu Hitlerových protivníků. A po válce obnovit své postavení na straně vítězů.

Je to hrozivá prezidentská kalkulace. Kdy po zradě spojenců odevzdáte zemi nepřátelům. Odvoláte mobilizaci, kdy je odhodlaná česká armáda i veřejnost jednoznačně připravena bránit se německé invazi. Beneš musel vědět, že lidé, které ponechá napospas nacistům v okupované zemi, jej proklejí.

V exilu poté musel navázat diplomatický vztah se spojenci, kteří jej zradili. Dosáhnout uznání exilové vlády. A teprve poté zahájit exilový odboj vůči nepříteli.

Rozhodnutí vydat Sudety v okamžiku, kdy německá válečná mašinerie byla teprve v počátku, bylo na něm. Válka, německá válečná invaze a tvrdá obrana Československa mohla stejně dobře přispět k Hitlerově pádu. Ani Němci si nepřáli válku. Hitlerův plán mohl zhavarovat. Místo něj by nastoupil Beck. Ale tuto prezidentskou volbu rozhodl Beneš právě tímto způsobem.

Benešův politický protivník, 𝐊𝐥𝐞𝐦𝐞𝐧𝐭 𝐆𝐨𝐭𝐭𝐰𝐚𝐥𝐝, začínal jako pěšák v rakousko-uherské armádě v Rusku. Z níž dezertoval.

Za první republiky, více politik, než levicový novinář, pronásledovaný cenzurou, se v roce 1929 dostává do vedení Komunistické strany. Spolu se Švermou se stává hybatelem dění. Gottwald z komunistické strany udělal hybnou sílu. Měl charisma. Už za první republiky, jako řečník na desetitisícových demonstracích na Ostravsku dokázal strhnout davy. Pro dělníky představoval politického vůdce, který neváhá nekompromisně kritizovat vládu a poměry, především sociální situaci dělníků v zemi. Byl zatýkán, uvězněn, ale jako poslanec s imunitou byl pokaždé propuštěn. Byl silným kritikem Benešova rozhodnutí podrobit se Mnichovské dohodě, v roce 1938 volal po svržení vlády. Po počátku války emigruje do Moskvy, odkud z moskevského exilu vede politický zápas za osvobození státu. Jeho politická kariéra je natrvalo spojena se Stalinem.

Po porážce Němců v roce 1945 se komunisté stávají nejagilnější stranou v zemi. Zemí v roce 1948 bouří protesty, v jejichž čele stojí komunisté. A Gottwald. Stojí proti stárnoucímu, vyčerpanému Benešovi i politickým konkurentům, kteří spoléhají na kabinetní politiku, vede nesmiřitelný zápas. Je o generaci mladší, než Beneš, je odhodlaný a nabízí lidem vizi nového státu. Sociálně spravedlivějšího, bez pánů, uhlobaronů, milionářů, kabinetní politiky. Burcuje pro budovatelský étos, se sovětskými osvoboditeli v zádech. Stane se prvním dělnickým prezidentem.

O čtyři roky později posílá na smrt svého souputníka. Slánského.

Procesy se Slánským, Horákovou, Kalandrou a členy komunistického aparátu, Reicinem, Clementisem, Novomeským mají předobraz na Ostravsku. V roce 1949 dojde k těžké havárii na dole Doubrava, při které zahynulo 24 horníků. Komunisté, Zápotocký, Široký a Gottwald se osobně účastní vyšetřování havárie. Před soud jdou lidé z vedení závodů a komunisté rozjíždějí „šachtinské procesy“, s vykonstruovanými obviněními. Jsou uloženy těžké tresty a dva rozsudky smrti. Na chodbách soudu stojí dělníci, aplaudující Gottwaldovi.

Procesy na Ostravsku vedou k dalším. V soukolí stalinských procesů se octne i jistý Gustáv Husák. Je obviněn coby buržoazní nacionalista a odsouzen v roce 1954 na doživotí. Přežije tři roky brutálních výslechů v nejtěžším žaláři, odmítne se podrobit nátlaku a bití a na rozdíl od ostatních trvá na své nevině. Je omilostněn až v roce 1960.

Gottwaldova ďábelská prezidentská volba spočívá v dobové situaci. Komunisté sice drží moc, ale udržet ji ve složité poválečná situaci země, která je ekonomicky, politicky, hospodářsky poznamenaná válkou, je obtížné. V zemi stále fungují pro komunisty „nepřátelé režimu“. Inteligence, vzdělaní lidé, prvorepublikové politické proudy. Odkaz Masaryka, Čapka, Bati je stále živý. Sousední Rakousko se vydává jiným směrem.

Komunisté musí jednat a jednají. Nemilosrdně. Metoda sovětských bolševiků, brutální, zastrašující a především osvědčená, v podobě stalinských procesů, zformuje společnost do podoby zastrašené masy. Jen nevěřícně přihlížející celonárodní hysterii a obludnému divadlu Urválkových procesů. Úkol je splněn. O totální nadvládě komunistické moci nad společností už si nikdo neodváží pochybovat. Komunisté okrojují politickou moc. Přebírají média, zavádí tvrdou cenzuru, prosazují represe, přebírají armádu, policii, vládu nad celou zemí. Gottwald osobně podepisuje rozsudky.

Mechanismus moci je naplněn.

Rozhodnutí 𝐆𝐮𝐬𝐭𝐚́𝐯𝐚 𝐇𝐮𝐬𝐚́𝐤𝐚 v roce 1968, kdy zemi obsadí armády vojsk Varšavské smlouvy a tanky zadusí český pokus o reformu socialismu, jsou z podobného soudku. Husák, který přilétá do Moskvy spolu s Ludvíkem Svobodou, hrdinou Sovětského svazu, si klade za cíl předejít národní zkáze.

Jako bývalý vězeň komunistických lágrů si nedělá nejmenší iluze. Ví velmi dobře, že stačí málo a Brežněv, Kosygin a především ruští jestřábi dají pokyn a utopí mírnou českou ekonomickou i politickou revoltu v krvi. Jako v roce 1956 v Maďarsku. Zatímco Dubček, Smrkovský a Kriegel se pokouší jednat s Brežněvem jako rovný s rovným, Husák naprosto pragmaticky vyhodnocuje situaci.

Jeho misí, kterou si předsevzal, je stabilizovat situaci. Ví, že Dubček a ostatní jsou na konci cesty. A s nimi i Pražské jaro. Je po všem. Zbývá přesvědčit Brežněva, že dokáže zvládnout domácí situaci. Tak, aby nedošlo k eskalaci násilí ze strany okupační sovětské armády.

Na domácí frontě jej pak čeká mnohem strastiplnější úkol. Jako prezident musí převést oprávněně rozbouřenou společnost, zmítající se v nenávistí k okupantům do stavu, kdy přestane hrozit vzájemný vojenský střet mezi armádou a civilisty. Hovoří ke společnosti. Nabádá ji k „normalizaci poměrů“. Což je v praxi eufemismus pro postupnou rezignaci jak na ideály pražského jara, tak i na proces demokratizace v zemi. Husák, vězeň, perzekuovaný nejtvrdšími komunistickými kriminály, pak přihlíží, jak se rozbíhá další kolo perzekucí. Vyhazování z práce, prověrky, povinný souhlas s invazí.

Jeho prezidentská volba, zabránit maďarskému scénáři, nakonec uspěje. Ale normalizace vede k 20 letům postupné stagnace.

Uprostřed této nehybnosti se objeví ojedinělý protestní hlas. Po několika letech je památka na oběť Jana Palacha nebo Jana Zajíce potlačena. Odkaz Pražského jara mají přebít úspěchy socialismu. V roce 1972 zlevňují potraviny. Režim staví tisíce panelových domů. Školy. Koupaliště. Roste spotřeba, staví se nové masokombináty, otevírají obchody. Televize vysílá záběry budovatelských úspěchů. Kultura nabízí milosrdné spočinutí v písničkách a estrádách. Lidé jezdí na chalupy. Nadávají na režim, ale nechtějí problémy. Vidí, jak dopadli hrdinové.

V roce 1977 se objeví Charta. Iniciativa a prohlášení intelektuálů, kritizující Husákův režim. Komunisté si přejí i na západě vystupovat jako režim, který dodržuje lidská a občanská práva.

Charta jim je odvážně připomene. Ústředním hybatelem dění jsou spisovatelé 𝐕𝐚́𝐜𝐥𝐚𝐯 𝐇𝐚𝐯𝐞𝐥 a Pavel Kohout. Začíná nová etapa celospolečenského zápasu.

Komunistická média spustí povyk. Manifest je pochopitelně označen za protistátní, protisocialistický, demagogický a hanlivý. Signatáři jsou označeni za ztroskotance a samozvance, věrné služebníky a agenty imperialismu. Protože mezi signatáři jsou i bývalí členové KSČ, jsou označeni za zkrachovalé politiky. Zahraniční podpora, (mj. Soroš,) znamená, že akci řídí imperialisté a mezinárodní dobrodruhové.

Havel je ústřední postavou disentu. Dva roky před Chartou píše prezidentu Husákovi dopis. Je to veřejný akt, protože dopis rozšíří Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Havel v něm jasně říká, že lidé s normalizací a režimem nesouhlasí. Jsou zastrašení a ponížení. Režim nepřipouští kritiku.

Husákův režim odpovídá Havlovi vězněním.

Havel je odsouzen a opakovaně vězněn. Ve vězení sedí skoro pět let.

V roli prezidenta, střídajícího v roce 1989 Husáka je Havel ztělesněním české tradice. Jeden politický proud střídá druhý. Lídři změn musí prodělat velmi složitý zápas i osobnostní vývoj. A právě lídři společenských změn, široce respektovaní masami, pak v době nástupu k moci dokáží prosadit potřebný posun ve společnosti.

Havel mění zemi ze socialistického a totalitního systému na demokratické zřízení. 𝗩𝗮́𝗰𝗹𝗮𝘃 𝗞𝗹𝗮𝘂𝘀 mění ekonomickou podstatu země. Ze socialismu vede zemi ke kapitalismu. Liberalizace, privatizace, česká kupónovka je ojedinělý ekonomický experiment, jehož výsledky jsou diskutabilní. Země se postupně stane dominiem západních koncernů. Z Česka, země průmyslových tradic, za éry monarchie a první republiky tahoun průmyslové revoluce, země schopná vyrábět nejlepší výrobky na světě se stane montovna. Klaus mluví o tom, že země se stane ekonomickým tygrem Evropy. Realita je jiná. Země samotná, včleněná do Evropské unie a NATO se stává průměrnou středoevropskou zemí, východní enklávou Evropské unie, od níž se příliš nečeká.

𝐌𝐢𝐥𝐨𝐬̌ 𝐙𝐞𝐦𝐚𝐧, který nastupuje a střídá Klause, hovoří o spálené zemi. Je stejného potenciálu jako Havel nebo Klaus. Jestliže Havel dokázal ukočírovat Sametovou revoluci, vést rozbouřené davy na Letné a inteligentním způsobem provést revoltu krizovým údobím, kdy požadavek na slušnost a mírnost zabránila nejhorším excesům, násilí a popravám komunistů, jaké probíhalo třeba v Rumunsku, Klaus prosadí privatizaci, Zeman odvážně vrací do hry levicovou politiku.

Zeman vydupal prakticky ze země sociální demokracii. A jak slíbil, přivedl ji do Strakovky hlavním vchodem. Byl to nesmírně obtížný úkol, tehdy a je to i dnes.

Když pozorujete jednotlivé proudy dnešní politiky i společnosti, různé aktivity, které se snaží vybudovat novou politickou sílu, prakticky zde není nikdo, s výjimkou Andreje Babiše, kdo by to dokázal. Novou stranu, k jejíž programu se hlásí miliony lidí. Která je schopná zorganizovat vlastní politickou strukturu, převzít moc ve státě a stát vést. Být v opozici vůči stávající a dominantní politické moci, která vzešla z revoluce 1989.

Tomio Okamura dokázal postavit stranu, která získává pravidelně 10-12%. Ale nemá za sebou vládní zkušenost. Jedna věc je práce v opozici. Až teprve vládní angažmá rozhoduje o tom, jak si strana ve skutečnosti vede, ve svém zápase.

Havel, Klaus nebo Zeman dokázali svůj politický zápas dovést do konce. Všichni tito tři muži se nakonec stali i českými prezidenty. Klíčovou věcí je jejich dlouholeté politické angažmá. Politické i životní zkušenosti.

Mezi lidmi v české politice, kteří odpovídají tomuto českému prezidentskému profilu jsou tak jen dva lidé. 𝐀𝐧𝐝𝐫𝐞𝐣 𝐁𝐚𝐛𝐢𝐬̌ 𝐚 𝐏𝐞𝐭𝐫 𝐅𝐢𝐚𝐥𝐚.

Ze stávající politické garnitury jsou jediní dva, kteří dokázali založit, nebo obnovit a vzápětí prosadit stranu do čela vlády, ustavit vládu a vést zemi. Fiala v podstatě obnovil ODS. Jejíž kredit, po sérii obrovských skandálů, spojených s fungováním strany se zdál být natrvalo zničen. Za cenu, kdy je dnes ve vládě s lidmi, kteří představují přesně týž korupční potenciál, který pohřbil kredit ODS na dlouhé roky. Kauzy jako Dozimetr, kontroverze ministra Rakušana či jalové působení předsedkyně Senátu Pekarové a dalších odpudivých postav, či kauz současné vlády hovoří za vše.

𝗠𝗲𝘇𝗶𝗻𝗮́𝗿𝗼𝗱𝗻𝗶́ 𝗸𝗼𝗻𝘁𝗲𝘅𝘁 𝗽𝗿𝗲𝘇𝗶𝗱𝗲𝗻𝘁𝘀𝗸𝗲́ 𝘃𝗼𝗹𝗯𝘆: 𝗭𝗮́𝗽𝗮𝘀 𝗼 𝗽𝗿̌𝗶́𝘀̌𝘁𝗶́ 𝗽𝗼𝗱𝗼𝗯𝘂 𝘀𝘃𝗲̌𝘁𝗮

Většina kandidátů na prezidentskou roli řeší především místní reálie.  Pro pochopení fungování dnešního světa je ale potřeba mít přístup, zkušenost a schopnost rozeznat, jakým jednotlivé struktury moci ovlivňují jak ekonomické, tak i politické prostředí. Způsob, jakým jsou organizovány. Jak prosazují své zájmy. A jak je s touto mocí nutné vycházet.

Myslím si, že ve skutečnosti hybnost světa dnes určují lidé, ovládající mechanismus výměny a uplatnění globálního kapitálu. Globální výměny, podotýkám, v řádech bilionu dolarů, plynně se přelévajících mezi ekonomickými epicentry světa, burz, globálních investorů a jejich hedge fondů.

Tato struktura, zajišťující transfer kapitálu, vlivu i moci, pohánějící chod ekonomik, majitelé klíčové struktury globálního průmyslu, služeb, IT, zábavy, médií i spotřební produkce je moderním Leviathanem moci.

Teprve druhou nejvýznamnější mocí, ovlivňující dění na mezinárodní politické scéně je chování velmocí. Mocenská centra, Washington, Peking, Brusel či Moskva, v závěsu Nové Dillí, Abú Zabí, Paříž, Berlín, nebo Londýn prochází složitým procesem reorganizace světa. Nový multipolární řád se rodí, opět, ve válce, krvi a bolestech: Jako by staletí válek a bojů o moc se znovu neobešla bez vojenského soupeření a zabíjení.

Etablují se nová mocenská centra. Někdejší regionální význam zemí se mění.  Země jako Turecko, Irán, ropné arabské emiráty se stávají a stanou součástí nových ekonomických uskupení a asijských paktů. Jejímž zájmem je, lapidárně řečeno, vymanit se z vlivu Západu. Jejím zájmem bude udržet obchodní výměnu se Západem. Ale rozhodně nebudou pokračovat v praxi, kdy si nechají vnutit západní standardy politiky nebo ekonomiky. Nově budou také čerpat ze vznikajících spojenectví dříve porobeného světa, jehož potenciál začíná dosahovat možnostem Západu.

𝗔𝘀𝗶𝗷𝘀𝗸𝗮́ 𝘃𝘇𝗽𝗼𝘂𝗿𝗮

Dnešní doba je dobou nevyhlášené asijské vzpoury. Velké asijské země se mění ve velmoci s vlastní sférou vlivu. Podobnou, jaká byla dosud vyhrazena pouze Spojeným státům. Neopatrná mocenská, místy až zatvrzele stupidní západní politika nerespektování ekonomické a nyní i vojenské síly asijských obrů, hloupost a vytrvalost, s jakou část západních elit odmítá pochopit a připustit myšlenku, že nový multipolární řád nebude respektovat dosavadní mocenskou roli Ameriky a Evropy, jako určující civilizace, vede k tomu, že se tyto země navzájem podporují. Hybatelem je Rusko a Čína. Paradoxně. Zatímco Západ líčí Rusko jako zaostalou, přihlouplou a agresivní zemi, jaksi z podstaty uniká, jak obrovskou energii vynaložil Putin pro konstituci vztahů s asijskými zeměmi. Jak opatrnou politikou Putin během poslední dekády věnoval rozvoji vztahů s Čínou, Indií, Pákistánem, Iránem, Sýrií, či arabskými emiráty. Západ je zaměstnaný válkou na Ukrajině. Ruskou agresí.

Ale pomíjí, jak tento střet vnímá Asie. Dědictvím kolonialismu je v Asii skrytý odpor k Západu. Všechny asijské země mají staletou zkušenost se západní dominancí. Dnes už západ nepotřebují. Jen jako odbytiště své produkce. Ruská invaze na Ukrajinu je zde chápána jako střet mezi Západem a Ruskem. Válka a sankce proti Rusku paradoxně uspíšily vzájemné relace. Jak se ukazuje, zatímco na Ukrajině Putin dává formou agresivní války najevo, že nepřipustí další přibližování západu na samou hranici ruského státu, ve vztahu k asijským zemím nabízí diametrálně jiný model vztahů.

Stejnou kartou funguje i Čína. Jejich model vztahů není imperiální. Je to jiný druh politiky, jehož jádrem je asijská zkušenost a přístup. Je postaven na win-win výměně. Kde právě skrytý odpor vůči dominanci Západu tuto aktivitu dál podporuje.

Bohatství Evropy, Británie, Ameriky, západu, statky, města, enormní rozvoj západní ekonomiky byl v minulosti financován modelem, jehož jádrem bylo porobení a vytěžování okolního světa.

Dnes, když Rusko v reakci na sankce omezuje dodávky ropy a plynu, tedy levné energie, která po desetiletí vyživovala ekonomický růst a blahobyt Evropy, budeme nuceni přejít na jiný model vztahů.

Asie a ani jiné civilizace jednoduše do budoucna nebudou akceptovat formy dominance a nadvlády.

Ruská ropa a plyn míří do Asie. Indie i Čína, odvěcí vzájemní konkurenti, dvě velké civilizace, potřebují energii pro svůj růst. Hladově sáhnou po obrovských ruských zdrojích.

Naše dobové, lokální interpretace hovoří o tom, že Rusko zůstalo po invazi na Ukrajinu osamoceno.

Připomenu jeden ze statusů Reflexu. Který se ptal: “Kam pojede Putin po invazi na Ukrajinu na dovolenou?” Do Severní Koreje nebo do Číny? ..𝘝𝘵𝘪𝘱𝘯𝘦́.

Ale naprosto mimo. Asie je obrovská, nekonečná a jiná. Je to rozmanitý a obrovský vesmír. Putin, nebo kdokoliv může, s nadsázkou, strávit desítky let v jednotlivých koutech Asie a nikdy nevyčerpá jeho možnosti. Naopak. To, co je uzavřeným vesmírem, je malý svět západní Evropy. Který se pomalu proměňuje v myšlenkový skanzen.

Asie postupně zruší a nahradí veškeré nástroje, kterým byla ovládána. Za svou práci si nechá zaplatit.

Osmdesátkový model reaganomiky, kdy bilanci podniků i kapitalismu zachránila levná asijská práce už nepůjde obnovit. Západ bude muset najít jinou cestu. Jiné relace, jiný přístup, jiný koncept.

Jak pro mezinárodní politiku. Tak pro implozi vnitřních kapacit, pohánějících samotné jádro západního ekonomického systému. Doba cizopasení skončí s Ukrajinou.

Neznamená to ale nic jiného, než jen novou situaci. Na kterou bude třeba umět reagovat věcně, klidně a pragmaticky. Západ, především Evropa má, věřím, světu stále co nabídnout. Jak asijskému, tak i arabskému, muslimskému či africkému světu. Jen bude muset pozměnit přístup.

Budeme potřebovat politiky, kteří změněné situaci globální politiky i ekonomických zájmů budou rozumět. Lépe, než ti dnešní. Budoucností jsou politici, kteří dokáží nalézt funkční, mírové vztahy, založené na win-win výměně. Kterou budou schopni svá rozhodnutí, přínos, náklady investic a výnosy, pro stát a společnost, stejně jako logiku vzájemné mezinárodní výměny vyjádřit svým voličům korektním a pravdivým způsobem.

Doba masírování populace primitivními myšlenkovými schématy bipolárního světa je za námi. Jen, jednoduše, doznívá, v generaci posledních adorantů reliktního univerza západní dominance.

𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘀𝗸𝗮́ 𝘂𝗻𝗶𝗲

Další věcí je Evropská unie. Jeden z nejrozumnějších projektů evropské civilizace, jehož smyslem je ve skutečnosti zajistit, aby na evropském kontinentu nedošlo k další zběsilé a ničivé válce, je ve stadiu, kdy se původní záměr, ekonomická a celní unie, mění v polohu vytváření jakéhosi evropského superstátu.

Ekonomiku vystřídala snaha o politické vedení. Snaha o unifikaci evropského prostoru, který bude ovládán a řízen z Bruselu. Je to chyba.

Evropa je místem přirozených diverzit. Její moc a přínos světu vyplývá právě z rozdílnosti jednotlivých původních kmenů. Z rozdílnosti přístupů, jakým jednotlivé kmeny, národy řeší své potřeby. Právě rozdílnost přístupů, diverzita prostředí a možných řešení problémů evropské civilizace je jejím motorem. Umožnila Evropě objevit demokracii. Průmyslovou revoluci. Občanská práva. Kulturu. Svobodu.

Evropa a západ obecně stále ještě představují oázu svobody, humanity, vědění, volného pohybu, náboženské i politické tolerance. To je, co činí tento svět přitažlivým pro zbytek světa.

Ale Evropská unie oslabuje. S válkou na Ukrajině se do hry vrací její odpudivá historie. Vektor Rusko.

Evropské mocnosti v historii směřovaly v dobývání a expanzi na východ. Nekonečné rozměry řídce osídlené ruské země skutečně představují potenciální životní prostor. S tím, jak se civilizace nachyluje k zesílenému zápasu o zdroje, energie, vodu a suroviny, stává se Rusko přirozeným cílem expanze.

Ideálem těchto politik je Rusko, rozdrobené na několik částí, ovládané místními satrapy.

Přesně tak, jak Britové ovládali po staletí Indii. Kde jednoduše každý stát, provincie, měl svého maharadžu, jehož moc se opírala o britské zbraně. Starý princip, stará vesta.

Rusové, a nejen Rusové tohle samozřejmě dobře chápou.

Rozšiřování Unie a NATO směrem k ruským hranicím, stejně jako snaha podporovat proti Rusku nepřátelsky naladěné politické reprezentace Ukrajiny, mezi lety 2014-2022, finanční podpora Majdanu, podíl Evropy na organizaci barevných revolucí, namířených právě proti prorusky tolerantním politickým kandidátům je součástí dlouhodobého tažení EU. A pochopitelně i americké administrativy a Britů.

Problém je, že politika slibů, která by vedla Ukrajinu do náručí EU je a byla falešná.

Ukrajina by musela splnit obrovské množství požadavků v harmonizaci s unijním právem. Zavést naprosto radikální reformy veřejné správy, prorostlé korupcí a brutálními praktikami. Politicky by musela provést federalizaci, směřující k poskytnutí práv etnickým Rusům, pro zajištění klidu, bezpečí, respektování postavení etnických Rusů, jazyka, kultury, etnicity.

Nic z toho nenastalo. Naopak Majdan vedl k ozbrojenému sporu, který skončil občanskou válkou. Která nakonec přerostla v horkou válku mezi Ukrajinou a Ruskem.

Chyba za chybou. Jejíž kořeny vězí v nerespektování ruských zájmů.

Obvyklá konverzační figura tkví v tvrzení, že každý národ má právo se svobodně rozhodnout o své příslušnosti a osudu. Ano, samozřejmě.

Je jen otázkou, jak tahle rozhodnutí probíhají v praxi. Vezměme si věc v opačném gardu. Například Kubu. Jaké právo, v obdobném gardu, na svobodnou volbu a samostatný vývoj státu poskytly Spojené státy Kubě? Castrova revoluce, která v roce 1959 svrhla nenáviděný Batistův režim, mafiánský stát, který ze země učinil centrum gamblerů, prostituce a americké mafie, v počátcích počítala s přímým zapojením Kuby do spolupráce se Spojenými státy. Castro se přidal k Sovětům až po odmítnutí Američany.

Jak zareagovala Amerika, jako velmoc, v době kubánské krize? Kdy na Kubu zamířily ruské rakety, v reakci na rozmístění amerických raket v Itálii? Námořní blokádou a totální ekonomickou izolací ostrova, která funguje do dnešních dnů. Pokračující plné uplatňování Helms-Burtonova zákona v roce 2022 dále podporuje restriktivní systém, jehož smyslem je bránit hospodářským, obchodním a finančním vztahům Kuby se třetími zeměmi. Demokracie a svoboda v americkém provedení.

Jak by reagovaly Spojené státy, kdyby se kupříkladu Kanada, nebo Mexiko staly předmětem Ruskem, nebo Čínou organizované barevné revoluce, prosazující nepřátelskou politiku vůči Washingtonu?

Myslím, že v právní rovině by měl být uznána nově definován velmocenský status zemí jako jsou Spojené státy, Čína, Rusko nebo Indie. A zároveň by měla světová veřejnost, politici všech zemí usilovat o vymezení podmínek, za jakých může velmoc rozhodovat o dění v blízkých i vzdálených zemích. Právní cesta, nikoliv cesta zbraní a ozbrojených konfliktů.

Sliby, které EU nemohla naplnit, jak ukázalo dění během Majdanu, vyzbrojování Ukrajiny, falešné přísliby v podobě Minských dohod, jak vysvětlila Angela Merkelová.. to vše byla chybná strategie. Protože nakonec skončila vojenským konfliktem.

Namísto efektu vytrvalého strategického zatlačování a podvazování Ruska, vytváření manévrovacího prostoru pro evropskou politiku se geopolitický zápas ocitnul v mezní situaci. Výsledkem je stav, kdy je nyní Ukrajina postupně devastována a ničena ruskými vojenskými zásahy.

Narativ, určený evropské veřejnosti, který předpovídal bezmála rozpad Ruska nebyla a není pravda.

Je to problém. Nemůžeme pokračovat v politice, která se vytrvale opírá o špatné předpoklady.

Která vede ke dlouhodobě špatným rozhodnutím.

Evropa na kritiku reaguje tím, že kritické a protestní hlasy označuje za proruské. Dezinformační. Antisystémové. Je čas to důrazně odmítnout. Realismus a pragmatismus je rozhodně lepší cesta, než cesta špatných, dysfunkčních ideologií a ideologů. Je to cesta T. G. Masaryka.

Sankce, vyhlášené EU na Rusko ničí nakonec evropskou ekonomiku. Mají bumerangový efekt, na což marně kritici upozorňovali. Rozhodnutí, vedoucí k energetické nezávislosti Evropy, chudé na vlastní energetické zdroje, spolu s požadavkem bezemisní budoucnosti zatěžují ekonomiku.

Otázkou jsou samotné energie. Je přirozené, že Evropa musí najít smysluplný koncept, jak si opatřit energie. Ale provádět transformaci energetické základny uprostřed tektonických změn geopolitiky a zároveň během války s jedním s hlavních dodavatelů energií pro kontinent mi jednoduše nepřijde rozumné.

K samotné otázce emisí a klimatu. Zatímco největší znečišťovatelé, USA a Čína, se odmítají podřídit evropskému snažení, Evropa pokračuje v prosazování svých záměrů, bez ohledu na obtíže ekonomik.

Válka na Ukrajině představuje další zásahy do rozpočtů. Válečné výdaje a podpora Ukrajiny budou následovat výdaje na zbrojení. Namísto investic do infrastruktury bude Evropa platit Americe energie, zbraně a zároveň válečné výdaje Ukrajiny. Výsledkem bude pouze umenšení enormních, katastrofálních amerických dluhů Ameriky, přesně, jak tuto věc navrhnul Trump. Americké dluhy bude platit a už nyní platí Evropa. Stejně jako bude plnit další černou díru na miliardy EUR na východě.

Vnitřní rozpory mezi státy a Unií, stejně jako ničivá politika přitakávání geopolitickým vojenským strategiím námořních velmocí přivedou nakonec Evropu ke zpomalení. Namísto toho, aby se EU všemožně snažila nepřipustit, nebo alespoň ukončit konflikt na území Evropy. Namísto toho, aby unie provázala kontinent funkční páteřní infrastrukturou, zahrnula do ní věcně i státy poskytující energie, potraviny, zdroje do plánu vybudování prosperujícího kontinentu, například v podobě přidružených členů, Ruska, Kazachstánu, Ukrajiny a věcně zohlednila jejich nároky a výměnou za jejich zdroje jim nabídla odpovídající refundace a uznání, prosazuje naprosto sebezničující politiku.

Pro příštího prezidenta České republiky by mělo platit, že chápe, že Evropská unie by měla slyšet a vyslyšet hlasy, které unii vyvedou ze špatných politických a geopolitických nastavení. Prezident by se měl takového procesu aktivně účastnit. A dokonce, myslím si, že země, jako Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko by měly hrát ústřední roli ve změně kurzu. Války nepotřebujeme.

Jsme schopni najít s našimi sousedy, jak s Německem, tak i s Ukrajinou a Ruskem model mírového soužití a vzájemně výhodné, win-win spolupráce. K tomu potřebujeme Brusel, Londýn i Washington. Ale jako partnery, kteří naslouchají. Nikoliv diktují. Velmoci by měly být schopny akceptovat naši zkušenost. K tomu budeme potřebovat politiky, kteří naši zkušenost a pohled na věc budou schopni odprezentovat a postupně, promyšlenými kroky i prosadit.

Zatím jsme ve stadiu, kdy česká zahraniční politika, reprezentovaná bakalářem Lipavským jen papouškuje eurounijní nebo americká stanoviska.

𝗦𝗹𝗼𝘇̌𝗶𝘁𝗮́ 𝘃𝗼𝗹𝗯𝗮

Volba českého prezidenta je složitá. Neodvažuji se jednoznačně ukázat na jednoho z kandidátů a říct, tohoto člověka zvolte. Ani to není předmětem této úvahy. Věřím, že lidé se rozhodnou správně. Jejich volba, volba každého člověka je vlastně volbou pro naše přežití. A budoucnost.

Lze tušit, že český prezident bude v následujícím období postaven před nesmírně těžká rozhodnutí.

Za nejnebezpečnější situaci považuji dění na Ukrajině. Mám obavu z rozšíření válečného konfliktu. Válka je jako vír, který postupně vtahuje celý kontinent a svět do konfliktu. Vyvolává rázové vlny v politice i společnosti. Nebezpečné nálady, živené nebezpečnými lidmi, kteří si přejí konflikt a válku.

Když v roce 1914 nastupovali mladí, čerstvě narukovaní muži do vagónů na celém kontinentu, očekávalo se, že válka bude krátká. A pochopitelně úspěšná.

Nakonec umírali po stovkách tisíc v zákopech u Verdunu, mrzli v Karpatech, zabíjeli se v ofenzívách italské fronty. Život v zákopech, mezi krysami, blátem a vyčerpaným očekáváním hvizdu píšťaly šikovatele, která je posílal do útoku proti kulometům, přes ostnaté dráty, zátarasy a bahno.

Smrt a zabíjení, jaké se odehrává na Ukrajině, nemá ospravedlnění. Žádná válka. Ani tato, ani ty předchozí.

Co můžeme udělat je, říct hlasitě NE válce. Ne zabíjení. Tlačit na vlastní politiky, aby ukončili tento konflikt veškerými možnými prostředky. Ve všech státech světa. A přivedli Ukrajinu, Rusko a Ameriku k jednacímu stolu.

Z tohoto důvodu, jako jediného z kandidátů odmítám generála Pavla. Nepřeji si v čele státu vojáka.

Je to jistě charismatický člověk. Dokonce válečný hrdina. Ale tento člověk bude nakonec ten, kdo bude rozhodovat o povolávacích rozkazech.

Volte prosím s rozumem.

Naše budoucnost je skutečně v našich rukou. Děkuji.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *