Zase ty nezamýšlené důsledky

“Jasným zjištěním je, že naprostá většina hodnocených programů přinesla jen zcela nepatrné zlepšení nebo dokonce neměla žádný pozitivní účinek ve srovnání s běžnou školní praxí.“ Tak hodnotí americké úřady desítky let školních reforem. Kathryn Paige Hardenová, která to zmiňuje ve své knize, připomíná, že ke stejným výsledkům dospěli hodnotitelé v jiných zemích. A to nejen ve školství, ale i třeba sociálních programů.

Nefungují programy rozdávání kondomů ve školách (což těší konzervativce), jenže nefungují ani programy vybízející k sexuální zdrženlivosti (což zase těší liberály). Nefunguje nic.

Nefungují programy rozdávání kondomů ve školách (což těší konzervativce), jenže nefungují ani programy vybízející k sexuální zdrženlivosti (což zase těší liberály). Nefunguje nic.

Ostatně, ke stejnému závěru dospěl v knize Příliš mnoho dobra Charles Murray, který stojí politicky na opačné straně spektra než radikální progresivistka Hardenová. Stovky miliard vydaných na federální sociální programy sice vypěstovaly novou sociální vrstvu profesionální pomahačů, ale nijak nepomohly chudým.

Čtenář si dokonce klade otázku, do jaké míry je bankrot deradikalizačních programů v západní Evropě dán islámskou mentalitou a do jaké míry tím, že nefunguje téměř žádný program. Ani vládní ani placený soukromými nadacemi.

Příčin je spousta. Například to, že lidský život je tak složitý a je ovlivněn tolika faktory, že žádný koncept nemůže pojmout všechny. Proto nezamýšlené důsledky v naprosté většině případů převažují na zamýšlenými.

Jenže stejně významné je, že na každém velkém programu odstranění nepravosti někdo vydělává. Přinejmenším jeho zaměstnanci, experti, právníci atd. Programy tedy logicky dostávají tu podobu, aby vyhovovaly zaměstnancům a dalším příjemcům výhod. Přínosy pro chudé, ubohé, znevýhodněné apod. většinou neměří. Když se měří, ukazuje to katastrofální výsledky. Jenže kdyby se nezohledňovaly zájmy zaměstnanců a aktivistů, tak by se zase nikdo nezasadil o to, aby se program opravdu realizovat.

K dobrému výsledku tedy vedou pouze ty nesmírně vzácné případy, kdy zájem profesionálních aktivistů a zájem příjemců pomoci jdou stejným směrem.

K dobrému výsledku vedou pouze ty nesmírně vzácné případy, kdy zájem profesionálních aktivistů a zájem příjemců pomoci jdou stejným směrem.

Dá se s tím něco dělat? Nebo se máme smířit s tím, že společenské poměry bude určovat někdo úplně jiný a místo nefunkčních programů pomoci budou realizovány funkční programy ničení lidských životů? Problém je v tom, že i ukončení mnohaletých programů je vlastně zásahem do společenského organismu, s množstvím nezamýšlených důsledků.

Snad je ale možné se o něco pokoušet, ale přitom k těm programům přistupovat se zdravou skepsí. Aplikovat princip přiměřenosti a zdravého rozumu. A trpělivě hledat, co bude fungovat. A taky neztrácet z mysli, že funguje něco jako mezní přírůstek dobra a mezní přírůstek způsobených škod. Desetině nejpalčivějších případů můžeme pomoci bez citelných negativních dopadů. Dvěma desetinám možná. Polovině? To bude těžší. Ale při odstraňování poslední pětiny či desetiny velmi pravděpodobně převáží negativní důsledky.

Hardenová naznačuje, že bychom dokázali konstruovat účinné programy pomoci odstranění chudoby a nespravedlnosti, kdybychom dokázali měřit a zohledňovat genetické rozdíly mezi lidmi. Kéž by měla pravdu.

Velké projekty typu pomoc průměrně inteligentním klukům z chudých rodin, kteří jsou drsně vytlačováni ze vzdělávacího systému, to rozhodně nehrozí.

Stejně je to všechno teoretický problém. V dohledné době budeme žít v politickém režimu, kde prioritou elit bude financování válek a represe vůči obyvatelstvu nespokojenému rychle klesající životní úrovní. Velké projekty typu pomoc průměrně inteligentním klukům z chudých rodin, kteří jsou drsně vytlačováni ze vzdělávacího systému, to rozhodně nehrozí. Tudíž ani jejich nezamýšlené důsledky.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *