Druhý pohled z 1.5.: Konspirace nebo dobrý život

Co jsem včera psal o konspiračních teoriích, byla jen předehra k tomu zajímavějšímu. Tři psychologové z různých amerických univerzit publikovali metaanalýzu (tedy studii shrnující a analyzující výsledky desítek jiných studií) a dali odpověď na otázku, kteří lidé statisticky nejčastěji podléhají konspiračním vyprávěnkám. Jsou to lidé, kteří splňují následující tři podmínky.

Za prvé. Vnímají svět kolem sebe jako nesmírně temný a nebezpečný. Nevnímají tak jen politickou sféru, ale vlastně všechno ve svém okolí. Jejich mozky jsou prostě nastaveny na vnímání a hledání nebezpečí (ať už je, nebo není).

Za druhé. Mají silnou důvěru ve vlastní intuici. Zpravidla si nepotřebují nic ověřovat. Co mi říkají moje pocity, to prostě musí být.

Za třetí. Cítí se nadřazeni drtivé většině ostatních lidí. Většina ostatních jsou dezoláti, ovce, zmanipulovaný dav apod. Jen já a moji přátelé nahlížíme skutečnou podstatu. Tenhle pocit nadřazenosti je často spojen s pocitem nepřátelství vůči „obyčejným“.

Pokud někdo splňuje všechny tři podmínky, je téměř jisté, že bude vysoce náchylný ke konspiračním teoriím.

Jenže pozor! Takové analýzy neukazují směr působení příčin a následků. Je tomu tak, že lidé s tímto nastavením mysli podléhají konspiračním teoriím? Nebo je to naopak spíš tak, že konspirační teorie navozují takové nastavení mysli? Nebo jde o vzájemné působení?

Tak nebo onak, ty tři uvedené vlastnosti mysli jsou jen obtížně slučitelné s dobrým životem. To se netýká jen nevzdělané lidové opozice, ale v ještě větší míře třeba univerzitních intelektuálek: chmurný obraz světa ovládaného krajní pravicí, plného rasismu a patriarchátu, důvěra ve vlastní schopnost vidět „strukturální útisk“, který nevidí ostatní, a pohrdání nižšími třídami, které to nechápou. Připomínám, že mladé liberálky trpí depresemi a úzkostmi násobně častěji než ostatní.