Druhý pohled z 1.6.: Ke skutečným kořenům rasismu

Antropolog Benedict Anderson nabízí v knize Představy společenství zajímavý postřeh. Rasismus nevychází z deformovaného nacionalismu, jak máme tendenci si myslet (a někteří dokonce tvrdí, že jde o totéž). Ve skutečnosti nemá rasismus s nacionalismem nic společného, ale vychází z opačných principů.

Základem rasismu je třídní myšlení. Vznikl ve společnostech s velkými třídními rozdíly, kde se pěstovala představa, že lidé jsou různě urození a od základu odlišné podstaty. Nejde tedy jen o to, že v nějaké skupině je víc hloupých a v jiné víc chytrých. Jde o to, že tyto statistické rozdíly jsou výrazem rozdílu ve vnitřní podstatě. Chytrý dělník je pořád jen dělník. Chytrý černoch je pořád černoch. Vzdělaný dělník je pořád jen dělník. Vzdělaný černoch je pořád černoch. Morální černoch je pořád černoch.

Anderson si správně všímá, že rasismus se zrodil v aristokratických a imperiálních společnostech a pak se logicky šířil tam, kam se tyto společnosti rozšířily (typicky do kolonií). I předtím se tam často pohlíželo třeba na tmavší lidi hůře, ale teprve po začlenění do imperiálních říší řízených aristokraciemi se z toho stal organizační princip. Začali se třídit lidé, zřizovat oddělené čtvrti, nastavovat odlišná práva… To je přesný opak ideje „všichni jsme jeden národ“.

Tenhle skutečný rasismus se ve slovanských státech nikdy neobjevil. Proto můžeme americkou debatu pochopit jen částečně. Když aktivisté na někoho pokřikují „rasisto!“, často nemají tušení, o čem mluví.