Druhý pohled z 10.2.: Revoluce v Americe – aktualizace

Každý, kdo sleduje zprávy, si všímá, že trumpovská revoluce se dostává do problémů. Do toho typu problémů, který je u revolucí vlastně běžný. Většina revolučních hnutí bývá tvořena nesourodou koalicí různých skupin a sociálních vrstev s poměrně rozdílnými zájmy a náhledem na svět. Navíc jsou součástí trumpovské koalice i regulérní blázni, kteří patří někam na uzavřená oddělení. Dalo se tedy očekávat, že mezi těmi skupinami budou propukat konflikty. A vlastně se dalo očekávat, že tyto konflikty budou propukat dříve, než se nová vláda stačí stabilizovat. Kromě toho osobnost Donalda Trumpa není zrovna zklidňující.

Připomínám základní poučení ze všech předchozích prudkých společenských změn (ať už se v učebnicích nazývají revolucemi, nebo nikoli):

Za prvé: Ten, kdo změnu rozbíhá, není zpravidla tím, kdo se udrží u moci.

Za druhé: Ani když revolucionáři neuspějí, není již možné obnovit jednou svržený režim v jeho původní podobě.

Amerika je tedy svým způsobem v éře čekání na Trumpova nástupce s tím, že teprve on může vytvořit nový stabilní režim. Vážným kandidátem je J. D. Vance – pokud dokáže znovu sjednotit trumpovskou koalici nebo vybudovat novou a vyhrát s ní příští volby. Další klíčová otázka tedy zní, kdo bude Vanceho soupeřem. Když pominu Kamilu Harrisovou (ano, v Demokratické straně je myšlenka, že by to měla zkusit znovu, poměrně silná), jako hlavní Vanceho soupeř se rýsuje kalifornský guvernér Gavin Newsom.

Newsomovu pozici výstižně shrnul před pár dny můj oblíbený antitrumpovec Matthew Iglesias, když napsal, že Newsom je jen jiná verze Kamaly Harrisové. Úspěšný politik, který ovšem byl úspěšný jen v Kalifornii, kde prosazoval politiku, jež je ve zbytku Ameriky (kromě New Yorku) vnímána jako extrémistická. To znamená člověk, který byl vybrán podle toho, že vyhovuje radikálním skupinám ovládajícím kalifornskou politiku. Člověk, který nikdy nemusel jednat ani s normálními pracujícími, ani s mocnými lidmi mimo progresivistickou sféru.

Nikdo nevidí do budoucnosti, nicméně v tuto chvíli se zdá nemožné, že by kalifornský salónní radikál dokázal svést rovnocenný souboj s J. D. Vancem.

Když odhlédneme od jednotlivých schůzí a prohlášení a sledujeme delší trendy, je americká politika vlastně pořád stejná. Liberální panství se zhroutilo a degenerovaní progresivisté nedokážou vytvořit nic jiného než další verze Bidena či Harrisové. Proti nim stojí zmatení trumpovští revolucionáři, kteří si teprve za pochodu ujasňují, co vlastně chtějí (a kteří zároveň svádějí své vnitřní občanské války).

Dává smysl sázet na úspěch revoluce. Ovšem s tím, že dnes ještě nevidíme, co to znamená pro Ameriku a pro svět – podobně jako v Rusku na jaře 1918 nikdo nevěděl, jak bude vypadat revoluční režim a jaké budou jeho další fáze.