Druhý pohled z 11.5.: O sociálních dávkách a hospodářské výkonnosti

Ke včerejší poznámce o sociálním státu připomínám, že systém péče o pracující nebyl aktem milosrdenství, ale stál za ním ekonomický kalkul (i když ty dvě motivace se mohou dobře doplňovat). K „americkému ekonomickému modelu“ (v našem prostředí o něj často hovoří Ilona Švihlíková a Ivo Budil) patřil ideál dobře živeného a relativně vzdělaného dělníka, který ví, že v případě neštěstí o něj bude postaráno. Národní hospodářství opírající se o takovou pracovní sílu mělo být řádově výkonnější. Když dobrá péče funguje u zvířat, proč by nefungovala u lidí.

Jenže model dobře živeného dělníka vyžaduje řadu služeb, které z principu může poskytovat jenom instituce, která sama není vystavena konkurenci.

Skutečný ekonomický vývoj to potvrdil. Státy, které ten model zavedly (v Evropě je nejvýraznějším příkladem Německo) byly úspěšnější než ostatní. Vlastně to můžeme přirovnat k osvícenským reformám 18. století, které státům poskytovaly tak obrovskou konkurenční výhodu, že je musel akceptovat každý, kdo nechtěl být zlikvidován úspěšnějšími sousedy.

Až na konci 20. století převládla představa, že „lidé se mají příliš dobře“, a že zbídačený vystresovaný zaměstnanec bude více motivován. Všichni víme, jak to dopadlo.