Druhý pohled z 14.3.: O rozdvojeném světě

Chtěli bychom žít šťastné životy. Pokud možno dlouhé. Chtěli bychom prožívat radost. Chtěli bychom být obklopeni přátelskými lidmi. Občas možná narazit na nějakého gaunera, ale takového, abychom ho snadno přemohli a užili si dobrý pocit.

Jenže za statisíce let evoluce v sobě neseme geny těch, kdo dokázali předat své geny dál. A jejichž životy možná byly krátké, nešťastné a plné konfliktů (i v poměru k tomu, co bylo v každé té době dosažitelné a normální). Původní Darwinova představa, že své geny předávají nejvíce ti, kdo jsou šťastní, bohatí a úspěšní, se při podrobnějších rozborech ukázala poněkud naivní.

Tuhle rozdvojenost si neseme v sobě. Není divu, že sociologové a psychologové v naší generaci se tak často vracejí ke starým spisům, kde „se hádá duše s tělem“. Jako by měl člověk v sobě dvě osobnosti a střídavě se dostávala navrch jedna nebo druhá.

Stejný problém řeší celé národy a civilizace. Expanzivní mentalita a dobyvatelské schopnosti totiž vůbec nemusí znamenat, že se v tom prostředí žije dobře (což vidíme v extrémní podobě na islámu). A naopak.

Úkol pro 21. století je najít model, který umožní spojit pohodové šťastné životy a civilizační sílu. Není to tak neslučitelné, jak by se mohlo zdát na první pohled, protože máme k dispozici moderní západní vynálezy jako jsou věda, racionalita či politický národ.

Mezitím se ovšem podařilo najít jinou kombinaci – takovou, ve které se nedá pořádně žít a zároveň nemá schopnost ubránit se.