Druhý pohled z 15.4.: Pravidla hry

Tisk je plný komentářů, proč byl Orbán smeten. Tolik důvodů a všechny tak jasné! Přitom nechybělo mnoho a ti samí komentátoři by dnes psali stejně přesvědčivé články o tom, proč Orbán vyhrál. Víte třeba, že Magyar získal ústavní většinu (bez níž se v Maďarsku nedá vládnout) o tři mandáty, a přitom ve dvaceti obvodech měly dvě patriotické formace (Fidesz a Mi Hazánk) jasnou většinu? Kdyby se ty dvě strany domluvily byť jen v polovině z těchto dvaceti obvodů, psaly by se další dějiny Maďarska jinak. Jenže se nedomluvily.

Pro mne je zajímavější, proč jsem dopustil chybné prognózy já. Ukazuje to totiž nějakou chybu v mém vidění světa, a pokud ji neodstraním, budu se dopouštět dalších chyb.

Proč jsem tedy odhadl pravděpodobnost Orbánova vítězství na 60 %, a ne na 30 %? V tuto chvíli se zdá, že ta chyba byla už v první větě mého komentáře: „Fidesz ovládá většinu mocenských institucí v zemi a jen zřídka se stává, že by takto silná strana prohrávala volby.“ Podlehl jsem liberální propagandě, která Maďarsko líčila jako diktaturu, a začal jsem předpokládat, že tam panují podobné poměry jako v Německu, Francii, České republice, Velké Británii, Švédsku apod. Tedy jako v zemích, kde liberální oligarchie praktikuje cenzuru, kde je běžné trestní stíhání za veřejný nesouhlas s vládou, vyhazování z práce, z bytů, ekonomická likvidace opozičního tisku, kde tajná policie vede operace proti politickým stranám, kde vláda financuje bojůvky, aby přepadaly opoziční aktivisty na ulicích apod. Věděl jsem samozřejmě, že se v Maďarsku nic takového neděje, ale předpokládal jsem, že Orbán má nějaké subtilnější mechanismy, jak držet zásadní opozici mimo hru.

Ve skutečnosti Orbánův režim žádné takové mechanismy neměl. Maďarsko bylo asi jedinou zemí v Evropě se svobodnou politickou soutěží. Přitom čelilo stejným sankcím, jako by tam byli zabíjeni političtí oponenti.

Pak je pozice takového režimu samozřejmě křehká. Stačí zpomalení hospodářského růstu a jedna nepovedená kampaň — a přichází totální změna. To je chyba, jaké se liberální demokraté nedopouštějí.

Smysluplnější obraz světa je tedy takový, že máme na jedné straně režimy jako Rusko nebo Bělorusko (osobní diktatury), na druhé straně téměř stejné režimy jako Německo či Francii (oligarchické diktatury) a mezi tím vratké režimy s politickou soutěží. Takový režim by byl nastolen v České republice, kdyby se Andreji Babišovi skutečně podařilo převzít moc.

Ve světle toho všeho zní mnohem logičtěji poslední požadavek Curtise Yarvina, aby konzervativci vytvořili centralizovanou organizaci zaměřenou na uchopení úplné a neomezené moci. Nejde o to, že by měl diktátorské sklony. Prostě pochopil pravidla hry.