Druhý pohled z 16.6.: Blízkovýchodní šachovnice
Sleduji diskuzi o izraelsko-iránském konfliktu a jsem příjemně překvapen mírou racionality. Samozřejmě, pořád tu jsou „analytici“, co mají jasno o dobru a zlu a snaží se jen rozbouřit emoce ve prospěch dobra. Sem řadím i nově probuzené bojovníky proti porušování mezinárodního práva (jako by snad nějaké mezinárodní právo existovalo).
Nicméně objevila se i záplava textů, která uvažuje tak, že je určitá situace, jsou tu docela konkrétní hráči, každý z těch hráčů má své zájmy a každý má omezený rozsah možností, jak postupovat. Z toho se dají odvodit možnosti a alternativy.
Kdybychom takhle uvažovali ve vztahu k Rusku, mohl být ten milion obětovaných Ukrajinců naživu, my nemuseli mít zničenou ekonomiku a nemusela být před námi perspektiva, že poneseme další náklady prohrané války.
Tím není řečeno, že je to jednoduché.
- Izrael chce přežít. A taky by se mu líbilo posílit své bohatství a vliv. Ale především chce přežít.
- Iránský režim chce přežít. Jenže se taky rýsuje unikátní historická příležitost stát se vítězem nad Židy (kde arabské režimy selhaly) a stát se tak vůdcem či sjednotitelem islámského světa.
- Iránská veřejnost by nejspíš uvítala změnu režimu, ale rozhodně nechce loutkovou vládu pracující pro USA, Izrael nebo kohokoliv jiného.
- Saudská Arábie nesnáší Izraelce, ale pokládá Irán za smrtelné nebezpečí.
- Pak je tu řada jiných arabských států, z nichž každý má trochu jiné zájmy a jinou pozici.
- USA si chtějí zachovat významný vliv v regionu, což obnáší dobré vztahy s Izraelem, Saudskou Arábií i dalšími. Nemohou si dovolit velkou válku s Iránem.
- Rusko je zavázáno svému spojenci Íránu, jenže válka na Ukrajině má pro něj vyšší prioritu.
A to zdaleka nejsme na konci seznamu. Nicméně jakkoliv je to složité, jsou odhady snadnější v tom, že v podstatě u všech hráčů můžeme předpokládat vysokou míru racionality. Na rozdíl od ukrajinské války, kde za evropské státy rozhodují šílenci.
