Druhý pohled z 18.6.: Elity a elity

„Mýty patří elitám.“

„Mýty vedou k roli bojovníka, který buď přijde a vrátí se jako král, nebo tragicky zahyne.“

Tak jsem to napsal před pár dny a čtenáři si zcela správně všimli, že ten výraz používám jinak než jindy. Většinou označuji výrazem „elita“ ty, kdo drží finanční a politickou moc. Tentokrát jsem ten výraz použil v ortegovském smyslu: příslušníkem elity (Ortega často používal termín „aristokracie ducha“) je ten, kdo

• je ochoten nezištně vykonat mnohem víc než ostatní,
• má k tomu dostatečné schopnosti.

Ty dvě definice nemusí stát proti sobě. Ve většině historických období dokonce splývaly. Ve středověkém státě byli král a okruh jeho blízkých nejvýkonnějšími válečníky v zemi a k jejich údělu patřilo, že možná zemřou na bitevním poli. V 18. a 19. století byli příslušníci vládnoucích kruhů zároveň nejlepšími stratégy svých zemí a k jejich údělu patřilo, že si lámali hlavy něčím, čím si je ostatní nelámali. V poválečné západní Evropě to platilo o schopnosti energicky a moudře spravovat své země.

V čem ale vyniká dnešní politická elita?

Ale vlastně ani to není historicky výjimečné. Je to součást tolikrát popisovaného koloběhu elit – fáze čekání, až se ze společnosti vynoří skupina či vrstva, jejíž schopnosti budou natolik vyšší, že dokáže předchozí vládnoucí skupinu smést. To je o dlouhodobém systematickém úsilí a o práci na růstu vlastních schopností a možností. V naší době možná mnoha lidem naskočí ezoterika, ale je možné k tomu přistupovat poctivě. Systematické studium, porozumění vlastním schopnostem, psychická a fyzická kondice a samozřejmě struktury, které to podporují.

Hloubka civilizačního úpadku nespočívá v děsivé úrovni současné vládnoucí skupiny. Mnohem děsivějším příznakem je, že tato skupina dosud nebyla smetena.