Druhý pohled z 18.6.: Talenty a dříči

Americká psycholožka Carol Dwecková provedla řadu pokusů s dětmi i dospělými, které obsahovaly to, že účastníci pokusu dostali úkol, splnili jej a byli za to chváleni. Jedna skupina byla chválena za snahu, nasazení apod, druhá byla chválena za to, že jsou chytří a talentovaní.  Do těch skupin byli účastníci pochopitelně přiřazováni náhodně.

Pokusy ukázaly, že způsob pochvaly vytváří rozdíl. Ti, kdo byli chváleni za snahu (a kdo nejspíš připisovali úspěch své dřině), pak byli aktivnější, kladli si ambicióznější cíle, projevovali se kreativněji atd.

Psychologické vysvětlení říká, že pokud přikládám svůj úspěch svým vrozeným schopnostem, přijímám zároveň, že to nemohu změnit. To znamená, že jakmile jednou narazím na svůj strop, mám jen malou motivaci snažit se dál. Pokud mám za to, že můj úspěch je vydřený, akceptuji také přesvědčení, že moje snaha může změnit situaci. Dwecková mluví o „růstovém nastavení mysli“ a „neměnném nastavení mysli.“

Možná to vysvětluje, proč snaha pořád děti chválit a pořád jim zdůrazňovat, jak jsou skvělé, která v poslední generaci totálně převládla, přináší tak strašně mizerné výsledky. Děti prožívají, že není odměňována jejich ochota dřít a překonávat překážky, nýbrž vlastně jen to, že se narodily. Jakkoliv mohou být přehnané nároky ve škole i jinde destruktivní, i příliš nízkých nárocích to platí rovněž.

A netýká se to jenom dětí.

Nespokojte se s ořezanou verzí! Plnou verzi Hamplova druhého pohledu si můžete obstarat zde.