Druhý pohled z 23.4.: Jiní lidé, jiné ideály, jiné zvyklosti…

Zánik civilizace je velkolepé heslo, které budí spoustu emocí, ale jen málokdo si dokáže konkrétně představit, v čem by měl spočívat. Do značné míry je tato představa formována obrazem údajného pádu západořímské říše, který si vykreslujeme jako šílenou katastrofu: jednoho dne přestala fungovat společnost a brzy se přivalily masy polonahých, šílených barbarů. Když dnes vidíme, jak u břehů evropských zemí přistávají čluny s dobrodruhy z muslimských zemí, vyvolává to právě tento obraz. Jenže pád římské říše se takto ve skutečnosti nikdy neodehrál. Tehdejší obyvatelé Itálie si žádného náhlého kolapsu nevšimli. Až později vytvořili historici dramatický obraz, který dodnes formuje veřejnou debatu.

Jak tedy uvažovat o zániku civilizace? Především: civilizace se nehroutí ani nezanikají. Mohou procházet úpadkem. Země chudnou, lidé mají nižší životní úroveň, jsou méně vzdělaní, společnosti jsou hůře organizované apod. Po obdobích úpadku však obvykle následuje nové vzepětí. V nejhorším případě se civilizace stabilizuje na primitivnější úrovni, což je vlastně čekání na impulz k regeneraci.

... plný text této glosy je určen pouze pro čtenáře Plné verze Hamplova druhého pohledu. Můžete si ji objednat >> zde <<.