Druhý pohled z 24.1.: O skutečné roli soudů
Ze čtenářské reakce na text o odsouzení učitelky Bednářové: „Nemají být soudci moudří, pokud moudrost chápeme jako vzdělanost prověřenou životními zkušenostmi? Zákon je kodifikace všeobecně abstraktního a nemůže v sobě zasnovat každý možný detail konkrétních události, miliónu možností konkrétně jednotlivého. Proto nastupuje, nebo má nastoupit moudrost soudců. Co se má ale dít, když soudci moudří nejsou?“
Také bych chtěl žít ve světě, kde budou moudří soudci přinášet spravedlnost. Jenže my nežijeme v pohádce. Úkolem soudce není najít spravedlnost. Úkolem soudce je poznat, kdo je momentálně nejmocnější a rozhodnout v jeho prospěch. Jde o to, aby to provedl kultivovaným způsobem a zcela předvídatelně. Aby všichni věděli, na čem jsou a co mohou očekávat. To je mnohem lepší, než kdyby si mocní přímo a sami brali, na co mají chuť.
V posledních letech to dobře vidíme v USA i jinde, kde stejní soudci vynášejí během pár let úplně jiné rozsudky, podle toho, jak se mění mocenské poměry.
Proč to nemůže být jinak? Protože kdyby soudci vynášeli rozsudky podle morálky, spravedlnosti a přesného znění zákonů, kdo by ty rozsudky vymáhal? Kdo by ty opravdu mocné přinutil, aby se tomu podřídili? To by ten vymahač rozsudků musel být ještě mocnější. Potom by zase nebylo možné vynést rozsudek proti vymahači rozsudků. Zkrátka, moc je z principu víc než zákon. A vždy bude.