Druhý pohled z 24.5.: Morálka a moc
Jedna z iluzí, které nám brání pochopit probíhající společenské a politické dění, vychází z představy, že existuje jakýsi všeobecný morálně-politický řád či řád morálních pravidel. Ten má být údajně odvozen z náboženství, filosofie či jiného zdroje poznání dobra a zla. Povinnost řídit se podle tohoto řádu mají všichni, mocní i bezmocní. A různé politické režimy jsou údajně posuzovány podle toho, jestli se tomu morálnímu řádu podřizují. Pokud ne, mluví se o tyranii či diktatuře. Pokud ano, tak je to dobrý režim.
V současné době je to vyjadřováno výrazy jako „pravidla“ nebo „hodnoty“, v jiných dobách se používají jiná slovíčka, ale pořád jde o totéž.
Problém tohoto pohledu je v tom, že je falešný a nepravdivý od samého začátku. Ve skutečnosti je tomu tak (a historicky tomu tak vždy bylo), že nejdříve existuje nějaké moc – která zpravidla zahrnuje i brutální násilí – a ten, kdo drží moc, ten také určuje pravidla. Pokud je moc stabilní a pokud jsou i pravidla stabilní a slučitelná s přijatelným životem, začne být ten soubor pravidel chápán jako soubor pravidel morálních. Lidé to začnou vnímat jako nejen něco, s čím se musí smířit, ale jako něco ušlechtilého, morálně správného a spravedlivého. Vládnoucí moc tomu ještě napomáhá. Pochopitelně.
Jenže protože moc prochází změnami a pravidla se mění se zpožděním, skoro pořád existuje napětí. Od mocných se očekává, že budou jednat podle pravidel předchozí moci, a tudíž vzniká pocit amorálnosti.
Doporučuji nezdržovat se moralizováním a naprosto cynicky hledat, kdo drží moc. Pokud nejsme s jejich pravidly spokojeni a odmítáme je uznat jako morální, pak je čas přemýšlet o tom, jak narušit základnu stávající moci. O co se opírá? Co ji udržuje při životě? Jak může něco konkurenčního?
