Druhý pohled z 25.10.: Diktátoři a nediktátoři
Nicolas Maduro nechce nechat americkým firmám vydělat, stává se tudíž nežádoucím a opět čteme v médiích, že je diktátorem. Hloubavější čtenáři druhého pohledu si mohou klást otázku, jak se pozná, že je někdo diktátorem. Podle čeho rozlišíme diktátora od nediktátora?
Rozšířený mýtus říká, že legitimní je pouze takové vládnutí, kdy ovládaní souhlasí s tím, že budou ovládání. Všechno ostatní je prý diktatura. Problém je, že podle tohoto měřítka jsou diktátorské všechny vlády na světě ve všech dobách. Když uvážíme volební účast 50-60% a řekněme 60% vítězství vládních stran, znamená to, že pro vládu hlasovala přibližně třetina obyvatel. Sotva můžeme předpokládat, že by diktátoři měli menší lidovou podporu. I Stalin a Hitler byli patrně milováni více než třetinou obyvatel svých zemí a zcela jistě to můžeme říct o Gottwaldovi.
Lepším měřítkem je názor jiných státních představitelů. Demokratickým politikem je ten, kterého šéfové jiných zemí uznávají za demokratického politika. Diktátorem je ten, kterého šéfové jiných zemí považují za diktátora. Obyvatelé do toho nemají co mluvit.
Uznání v cizině pak může být dosaženo dvěma způsoby:
- Státník se podřídí (v tomto případě přistoupí na americké podmínky a nechá vydělat americkým firmám) a tudíž je uznán za demokratického.
- Státník se postaví na odpor. Pak jsou opět dvě možnosti. Pokud je svržen, pak se jednalo o diktátora. Pokud všem útokům odolá, pak se jednalo o krále, zakladatele dynastie nebo prostě prezidenta.
Základním znakem diktátora je tedy nedostatečná síla nebo nedostatečné odhodlání. Maduro bude muset prokázat, že má tolik síly a odhodlání (včetně odhodlání postupovat dost brutálně), že diktátorem není.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
