Druhý pohled z 25.7.: Mezi demokracií a oligarchií

Curtis Yarvin si správně všiml, že v každém konfliktu mezi demokracií a oligarchií (chcete-li, mezi lidem a elitou) musí nutně zvítězit oligarchie. A to z několika důvodů.

Například proto, že oligarchie je schopna skupinově hájit svůj zájem, aniž by byla organizována někým dalším. Lid není schopen společného vystoupení. Musí se najít nějaká skupina, která jej organizuje (tedy nějaká kontraelita, oligarchie apod.)

Nebo proto, že myšlenky vždy jsou shora dolů, nikoliv naopak. Elita občas napodobuje lidový umělecký styl či způsob vyjadřování, ale základní názory a pohled na svět – v tom nižší vrstvy vždy napodobují vrstvu vyšší. I když třeba s mnohaletým zpožděním. Proto je pro lid nesmírně obtížné definovat vlastní zájmy. Existuje nejasný pocit a lidový instinkt, ale to nemusí stačit.

Teď už lépe rozumím svému zděšení, když jsem si všimnul, že „alternativa“ (někdo by řekl „vlastenecká alternativa“) kopíruje myšlenky, které byly před generací typické pro anticivilizační levici (někdo by řekl neomarxisty).

Za třetí. Sevřená oligarchická skupina je schopna ovlivňovat veřejné mínění mnohem víc než veřejnost mínění oligarchické skupiny.

Někdo by mohl namítnout, že lid má početní převahu, což by určilo výsledek případného ozbrojeného konfliktu. Omyl! Od roku 1848 není na světě žádný případ, kdy by lid zvítězil nad vládními ozbrojenými silami nebo s nimi aspoň dokázal vést rovnocenný boj. Při současné úrovni technologií je ozbrojené lidové povstání principiálně nemožné.

Je tedy většina odsouzena k tomu, aby byla zničena, zotročena apod.? Nikoliv nutně. Z lidového prostředí může vzejít kontraelita. Lid může podpořit nějakou kontraelitu, jejíž zájmy jsou slučitelnější se zájmem většiny, než zájem momentální elity. Lid může podpořit diktátora (osobní diktatura může vést k lepším výsledkům než oligarchická diktatura) apod.