Druhý pohled z 27.5.: O snadnosti rozbíjení a obtížnosti budování

Sociální psycholog Jonathan Haidt publikoval na svém webu asi nejzásadnější text, na jakém se podílel za poslední roky. Americkým (a nejen americkým) dětem jsou čím dál víc omezovány mobilní telefony i sociální sítě. Jenže — jak Haidt připomíná — není to úplné řešení. Těmi zákazy vzniká vakuum, které je zapotřebí naplnit něčím dobrým.

A Haidt předkládá svou vizi země s hustou sítí organizací, klubů a kroužků, z nichž řadu si děti organizují samy pod velmi volným dohledem dospělých. Nebo přesněji řečeno: starší děti to organizují pro mladší děti. Ty kluby a kroužky by měly mít nějakou formu podpory místních firem a místní veřejné správy.

Český čtenář si tu úžasnou vizi čte a nemůže se ubránit připomínce, že přesně tohle jsme tady měli. To jsou přece husákovská osmdesátá léta! Svazarm, Pionýr, sportovní kluby, obvodní domy mládeže, různé podnikové kroužky, lidové školy umění… A pro úplnost je zapotřebí dodat, že komunisté to nevymysleli od nuly. Jen pragmaticky navázali na to, co zdědili po předcházejícím režimu, a podpořili to.

Dnes není naděje na obnovu něčeho takového. I kdyby stát utratil miliardy, získá jen zlomek toho, co už fungovalo a co bylo tak lehkomyslně zničeno.

Obávám se, že teze o zlatých devadesátkách se jeví jako čím dál neudržitelnější. A to i z pohledu nás, kteří patříme k drobným vítězům té doby.