Druhý pohled z 27.6.: O civilizacích a magorech

Tak Mariánský sloup postavený u popraviště na Staroměstském náměstí je doplňován o sochy andělů, kteří probodávají české kacíře. Popravdě, nijak mě to nepřekvapuje. Když byl ten sloup vztyčován a jeho příznivci tvrdili, že se nejedná o znak triumfu nad odbojným českým národem, vědomě lhali. Což je u nich normální. Mohli bychom parafrázovat Dostojevského. „Když sloužím správné náboženské skupině, je vše dovoleno.“

Neznamená to ale, že nakonec nemáme žádnou morální ani civilizační převahu nad islámem? Oni mají násilné magory a my taky máme magory, kteří by znovu upalovali kacíře, kdyby mohli. Jenže je tu drobný rozdíl. U nich ti magoři určují poměry. U nás se jedná o komickou skupinku, která je menšinou i uvnitř katolické církve a poměry nikdy určovat nebude. Že si pomocí úplatků prosadili nějaký kus kamene, který drtivou většinu veřejnosti nezajímá, to ještě nesvědčí o vlivu. A nakonec je zajímavé těm podivínům naslouchat, protože mohou vnést do diskuze leccos zajímavého.

O citacích a kultivované diskuzi

Myšlenky mají tu úžasnou vlastnost, že se nedají zamknout. Kdokoliv cokoliv řekne, stává se to majetkem všech. Mohu pracovat s myšlenkami, na které přišli jiní. Pomáhají mi rozumět světu a inspirují mé vlastní myšlenky. A naopak.

Proč je potom tak důležité zmiňovat, od koho ta myšlenka pochází? Nejde o nějakou ochrannou známku nebo něčí slávu, ale o to, že když napíšu, že to či ono mám třeba od Curtise Yarvina, čtenář si může otevřít stránku Curtise Yarvina a dostat tu myšlenku podrobněji v původním kontextu. Zkrátka, citovat autory je známka solidního přístupu k debatě. Nejen ve vědeckém světě. Všimněte si, jak upadá i tohle umění. Dělal to nebožtík Miroslav Macek, dělá o Václav Klaus starší, dělají to Vidlákovy kydy (kde mě před pár dny férově citovali, za což děkuji), dělá to blogger Vlk…a obávám se, že se blížíme ke konci seznamu.