Druhý pohled z 29.3.: Jádro průmyslového problému

S tím, jak americký pokus o obnovu průmyslové základny nevytváří dostatek pracovních míst, se znovu otevírá diskuse o tom, zda by nebylo lepší většinu průmyslového zboží dovážet, jak je na tom založen současný model a jak to doporučují neoliberální ekonomové. Obnova průmyslu už není volebním hitem, konstatuje Justin Vasallo.

Jedním z problémů je, že Trump neřekl dost jasně (a možná si ani neuvědomoval), že každá změna má nějaké náklady a že je někdo musí zaplatit. Buď pobočky a manažeři nadnárodních korporací (jako v Maďarsku), nebo obyčejní lidé (jako zatím v USA). Je to tak se vším. Chceme-li obranyschopnější zemi (což nemá nic společného s nákupem zbytečných zbraní, ale třeba s reálnou ostrahou vlastních hranic), bude to něco stát a na něco jiného už nezbude. Když chceme vlastní zemědělství, omezí to moji možnost kupovat italská jablka a egyptské brambory. Když chceme lepší školství, omezí to ty, kdo chtějí, aby bylo pro jejich děti málo náročné. A tak dále. Ti lidé se budou vztekat. A skupiny, které vydělávají na současném stavu, budou mezi nimi velmi snadno získávat stoupence.

Nicméně i když od tohohle odhlédneme, platí, že existují velké a silné skupiny, pro které není obnova průmyslu vůbec výhodná. Znovu cituji Petera Thieleho: „Deficity většině škodí, ale bankám pomáhají. Proto je diskuse v New Yorku, kde se všechny banky nacházejí, diskusí o volném obchodu.“

To je skutečné jádro problému. Velké finanční instituce dokážou víc vydělat, když se nevyrábí, než když se vyrábí. To je skutečná příčina, proč se prosadil Green Deal. A proč v případě jeho zrušení bude nahrazen jinou protiprůmyslovou politikou.

Starodávný konflikt mezi továrníky a dělnictvem byl nahrazen konfliktem mezi továrníky a bankéři. Dělnická třída se mezitím stala bezvýznamnou.