Druhý pohled z 5.2.: Třídní konflikt navždy
V Druhém pohledu už opakovaně zaznělo, že současný americký konflikt můžeme chápat i jako konflikt mezi vlastníky a manažery. V Trumpově táboře najdeme řadu velkých vlastníků, v táboře Harrisové mnoho vrcholových manažerů.
Nejde ale o jednu volební kampaň. Zmíněný konflikt prochází americkou společností a americkou ekonomikou dlouhodobě. Je to konflikt, který nelze vyřešit rychle a jednoznačně – podobně jako kdysi bylo principiálně nemožné vyřešit konflikt mezi buržoazií a proletariátem. Nesoulad zájmů trvá, občas propuká v drobné otevřené konflikty a postupně jedna ze stran vládne, až úplně vyklidí pole. Nebo je konflikt po čase překryt jiným konfliktem.
Třeba spor mezi Muskem (respektive jeho sítí Twitter – X) a několika desítkami největších inzerentů, kteří se společně dohodli, že u Muska inzerovat nebudou. Z ekonomického hlediska to je naprosto iracionální. Prodělávají na tom obě strany. Jenže lidé, kteří u těch inzerentů rozhodují, kteří se raději smíří s nižším ziskem, než aby připustili změnu mocenských poměrů.
Proč si tam majitelé neudělají pořádek? Proto, že typický majitel vlastní balík akcií nějakého investičního fondu, ten vlastní pět procent jiného investičního fondu a ten drží dvě procenta akcií firmy Shell. Pochopitelně nemá nejmenší šanci ovlivnit rozhodování managementu. Jediné, co může dělat, je prodávat či kupovat akcie (toho prvního fondu) a tím zprostředkovaně vytvářet tlak na management. Podle neooliberální ekonomické teorie by to mělo stačit k faktickému řízení. Ve skutečném životě to znamená, že každý pisálek s hrozbou negativního článku má nad vedením korporace větší moc než miliardář vlastnící balík akcií.
Elon Musk to dokázal ve svých firmách zlomit a převzít nad nimi skutečnou kontrolu. Momentálně aplikuje totéž ve státní správě, kde řádí jeho komise, probíhají čistky a ve skutečnosti nejde ani tak o efektivitu úřadů jako o rozbití manažerské struktury a převzetí kontroly.
Ale v desítkách mamutích korporací se v dohledné době nezmění nic.
