Druhý pohled z 5.2.: Učit se protistranu

Pokud chcete dosáhnout nějakého politického cíle (například takové reformy školství, aby se do centra dostaly přírodní vědy a technické dovednosti), máte na výběr v zásadě ze dvou strategií.

První možnost: vybudit co největší emoce a mobilizovat vlastní stoupence. Ukázat soupeře v co nejhorším světle. Uvnitř vlastního tábora nepustit ke slovu nikoho, kdo by mluvil umírněně nebo vybízel ke střízlivosti. Z celého spektra lidí, kteří podporují druhou stranu, vybrat pár patologických magorů, co se lepí k asfaltu, a tvrdit, že takoví jsou všichni. Proto v kruzích alternativy vzbuzují tak obrovskou pozornost lidé jako Nerudová nebo Lipavský.

Druhá možnost: mluvit i s těmi na druhé straně, podstoupit nějaký kompromis a získat pro ten konkrétní cíl (třeba pro výuku matematiky) podporu napříč politickým spektrem. K tomu ale potřebujete vnímat ty na druhé straně barikády jako normální lidi a chápat jejich obavy jako legitimní, i když nesprávné. Třeba obavu, že domnělá spolupráce Andreje Babiše s StB zničí morální atmosféru a v důsledku i mezilidské vztahy v celé zemi.

Jenže získat takovou schopnost je mnohem obtížnější, než to vypadá na první pohled.

Potřebujeme k tomu schopnost vidět určitou záležitost z více aspektů zároveň. Schopnost položit vedle sebe protichůdná stanoviska. Schopnost zohlednit různé zájmy. Jak ukázal Martin Seligman a psychologové z jeho školy, je tato schopnost z velké části vrozená nebo získaná během předchozího životního příběhu. Asi jako smysl pro humor. Ten se taky nemůžete naučit, ani když se hodně snažíte.

Nicméně i když tuhle základní schopnost máte, stejně je zapotřebí vynaložit energii. Naprosto výstižně to popisuje Michal Baharaeen, když říká, že učit se opačné politické stanovisko je stejně obtížné a namáhavé jako učit se cizí jazyk.

Jenže když to nezvládneme, zbývá jen ta první možnost. Z vlastního tábora vyhnat všechny, kdo nesouhlasí s preferencí matematiky, pak úplně rozdrtit protistranu a potom ten plán realizovat. Hodně štěstí.