Druhý pohled z 8.10.: Únos stockholmského syndromu

Asi všichni znají stockholmský syndrom jako psychologický jev spočívající v tom, že oběť se zamiluje do únosce či násilníka. Název je odvozen od události, která proběhla v roce 1973 ve Stockholmu, kde bankovní lupič držel skupinu rukojmích. Psychologové, kteří událost vyšetřovali, zjistili, že část rukojmích se během emotivně velmi vypjatých okamžiků zamilovala do únosců, což se projevovalo nejen během únosu, ale i později (např. odmítali svědčit). Tohle asi zná každý čtenář Druhého pohledu.

No jo, jenže jak to víme? Četli jsme to někde v novinách. A jak se to dozvěděl ten novinář? Četl to zase někde v novinách. Možná se o tom mluvilo někde ve vysokoškolské přednášce, ale odkud to přesně věděl ten učitel?

V srpnu letošního roku vyšel v National Social Science Journal článek, který případ rozebírá a dospívá až k šokujícím závěrům. Výraz „stockholmský syndrom“ a celý koncept zamilovanosti do únosce formulovala jedna mladá psycholožka, která účastníky nikdy nevyšetřovala. Znala případ jen z médií. Napsala jeden krátký článek (značně povrchní) a příběh stockholmského syndromu začal žít vlastním životem. Přitom jednání obětí z roku 1973 lze vysvětlit i běžným způsobem – tedy bez zamilovanosti – kombinací strachu, naštvanosti na neschopnou policii atd.

Navíc se nepodařilo najít další případy. Pokud by se jednalo o psychický jev, mělo by k němu přece docházet častěji.

Autor zmíněného článku Keith Robert Head je mladý psycholog, který se soustředí na výzkumné postupy a hledá v nich chyby. V tomto případě popisuje celý řetěz událostí, jak se objevila zajímavá metafora, ta získala popularitu a postupně dostala i ve vědeckých kruzích takový status, že o ní nikdo nepochybuje. A nikdo se nenamáhá prozkoumat, jde-li o něco reálného.

Připomínám, že stejně problematické jsou i Calhounovy myši a stanfordský vězeňský experiment. Neznamená to ani tak, že by sociální psychologie byla jeden velký podvod, jako spíš to, že mediální obraz té disciplíny se hodně liší od reálného výzkumu.

Shrnutí a zásadní teze: Mediální obraz psychologie je do značné míry vytvářen několika působivými příběhy a experimenty, které se opakovaným přebíráním staly obecně přijímanými „vědeckými fakty“, přestože jejich empirický základ může být velmi slabý nebo sporný.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.