Druhý pohled z 8.7.: Podporovat jen ty opravdu nejchudší?

Oblíbeným pravicovým tématem je velmi přesné cílování dávek tak, aby se podpory dostávalo jen těm, kdo ji opravdu potřebují (tedy jsou dost chudí). Na teoretické rovině s tím musí každý rozumný člověk souhlasit. Proč by se měli daňoví poplatníci skládat na přídavky na děti miliardářům. Jenže v praktickém životě je to složitější.

• Pečlivé odměřování sociálních dávek podle výše příjmu vede velmi často k tomu, že pracující s nízkým platy platí nejvyšší daňové sazby a dostává se jim nejméně podpor (protože už nespadají do kolonky „chudí“)
• Pokud jsou sociální dávky vypláceny i pracujícím chudým, někteří vypečení zaměstnavatelé sníží mzdy natolik, aby to lidem stačilo na živobytí po započtení dávek. Daňoví poplatníci tedy dotují firmy. U zaměstnanců s vysokými platy tenhle problém nenastává.
• Protože je manželství nákladově efektivnější než rodičovství samoživitelů, odstupňování podle příjmů často vede k penalizaci manželství.
• Když zavedete „dávky jen pro potřebné“, vždy se stane, že někteří, kteří by nárok měli, nedokážou projít byrokratickou procedurou.
• Státní správa potřebuje víc úředníků a složitější informační systémy.
  Vzniká nekonečná diskuze, jak chudým lidem má být která dávka vyplácena a kterým už ne. Pokaždé, když vládě na něco chybí peníze, tak tu hranici prostě posune.
• Když něčeho využívají všichni (třeba bezplatné státní zdravotnictví), existuje všeobecný tlak na to, aby systém fungoval dobře. Jakmile se to začne týkat jen malé části lidí, je většině voličů (a většině vlivných lidí) úplně lhostejné, v jakém je stavu.

Zkrátka, je to případ od případu, ale mnohdy je jednodušší a nakonec i levnější vyplácet ty přídavky na děti prostě všem rodinám, bez ohledu na velikost příjmu.

Většina těch postřehů je od Matthew Yglesia, pár jich doplnila moje maličkost.