Druhý pohled ze 17.5.: V hlubokém úpadku

Speciální vojenská operace proti Íránu už nevzbuzuje takové emoce jako před dvěma měsíci, a je tedy čas podívat se na některé zajímavé aspekty.

Z hlediska sociologie a psychologie představuje současný Írán naprosto unikátní případ: na stejném území žijí dvě zcela rozdílné společnosti s neslučitelnými hodnotami a neslučitelným životním stylem. Moderní Peršané, kteří myslí a snaží se žít asi jako Evropané v 80. letech, a muslimští fundamentalisté. Odtud samozřejmě pramení opačné názory na režim ajátolláhů — od podpory režimu (podle všeho nefalšované) a dobrovolných vstupů do revolučních gard až po neuvěřitelně statečné lidi, kteří naváděli izraelské a americké drony na stanoviště revolučních gard (není třeba vysvětlovat, co tím riskují).

Samozřejmě že dialog představitelů těch dvou světů je nemyslitelný. Pokud nemáme tím na mysli ten druh dialogu, který se vede kulkami nebo při mučení ve věznicích. Nebylo by ale nijak obtížné uspořádat občas takovou diskusi někde v západním světě. Posadit na jednu stranu stolu přívržence ajátolláhů a na druhou moderního Peršana. Bylo by to intelektuálně nesmírně zajímavé? Jednoznačně ano. Děje se to? Ne.

A proč se to neděje? No přece proto, že chceme mít jasno. Buď věříme, že fundamentalisté jsou primitivové neschopní souvisle mluvit (pak je dialog zbytečný), nebo věříme, že kdo nepodporuje režim, je izraelský agent (pak jim nechceme dávat prostor). Obě strany si hýčkají své představy. Obě strany se brání informacím z druhé strany.

Společnost, v níž takový postoj převládne, je společností hlupáků. Společnost, v níž takový postoj převládne i mezi intelektuální elitou, je v hlubokém úpadku.