Druhý pohled ze 7.3.: Osmé konzervativní dogma

Osmé konzervativní dogma nazval Kling „Co je a co není vidět“. Odkazuje na knihu Frédérica Bastiata z roku 1850. Je to stručný spisek, který vtipným způsobem popisuje to, co bychom snad mohli nazvat zákonem zachování mizérie.

Bastiat tvrdí, že jakýkoli pokus cokoliv zlepšit nebo někomu pomoci je z principu odsouzen k neúspěchu. Třeba potkáte žebráka a dáte mu peníze. Jenže pak si jdete něco koupit a musíte tím pádem utratit méně. V důsledku toho má obchod horší tržbu, výrobce hůře zaplatí své zaměstnance, ti se dostanou do problémů a bída se nakonec jen přesouvá. Není odstraněna. Pomůžeme tomu, koho vidíme, ale na úkor toho, koho nevidíme. Jen si namlouváme, že konáme dobro.

Bastiatova logika je v konzervativních kruzích stále oblíbená. Až na to, že se za ty roky zapomnělo, že se opírá jen o vtipný spisek, a všeobecně se s tím zachází jako s empiricky prokázaným faktem. Klasicky bastiatovská kniha je třeba Kdo chce naše peníze od Hany Lipovské z roku 2018. S tímto motivem ale pracují i další autoři Institutu Václava Klause.

A zítra se podíváme na poslední konzervativní dogma, které se týká účelů institucí.