Druhý pohled ze 7.5.: Záhada deregulace

Včera jsem tu napsal, že je důležité rozlišovat dva režimy vlastnictví (přesně řečeno, dva režimy vlastnictví výrobních prostředků). Buď vlastnictví směřuje k tomu, že majitel ovládá fabriku, statek nebo jiný výrobní celek, rozhoduje o něm, rozkazuje pracovníkům apod. Je v zásadě lhostejné, jestli to dělá přímo nebo prostřednictvím najatého manažera. Prostě ovládá firmu, ta firma něco vytváří a on z toho má zisk. Zpravidla z toho má i osobní potěšení a prestiž.

Druhý režim spočívá v tom, že vlastník žádnou firmu neovládá ani ovládat nechce. Kupuje maličké podíly v různých firmách. Ty podíly pak dále prodává nebo kupuje podle toho, jak jsou jednotlivé firmy ziskové (jak vychází finanční ukazatele). Vlastně ho ani nezajímá, co se tam vyrábí a kdo tam pracuje. I on to může dělat prostřednictvím manažerů, investičních fondů apod.

Možná se vám vybaví dichotomie Ivo Budila, který rozlišuje produktivní síly a spekulativní síly. Je to vlastně jen jiný popis téhož.

Z toho – mimo jiné – vyplývají dva typy státních regulací. Některé regulace omezují práva vlastníka v reálné firmě. Zakazují mu třeba chromovat součástky. Nebo mu nařizují, že musí zaměstnancům zajistit teplé jídlo. Nebo mu zakazují vyrábět auta bez automatického omezovače rychlosti. Nebo určují požární předpisy. V poslední generaci narážíme na stížnosti, že tyto předpisy jsou nadsazené, nesmyslné, brání pracovat, likvidují pracovní místa a ničí celá odvětví. Místy to opravdu vypadá, že státní byrokracie zešílela.  Jenže dokonce i tam, kde se jedná o rozumnou regulaci, to brání v práci a snižuje produktivitu. Je zapotřebí postupovat s velikou opatrností a vždy pečlivě zvažovat poměr nákladů a přínosů každého předpisu.

Jenže pak jsou jiné regulace. Ty omezují toky kapitálu, co kdo může prodávat a kupovat, s čím může spekulovat apod. Samotné podniky to vůbec nepostihne.

A v tom právě spočívá past deregulace. Když politici mluví o liberalizaci, deregulaci a případně privatizaci, tak se tím nemyslí, že podniky budou moci chromovat výrobky nebo že restauracím zmizí povinnost udržovat v kuchyni speciální pracoviště na rozklepávání vajíček. Myslí se tím uvolnění pravidel pro spekulace a toky kapitálu. Výsledkem je, že spousta reálných podniků se dostane do zbytečných problémů, výrazně klesne kvalita řízení, a také to znamená uvolnění sil nepřátelských produktivním odvětvím.

To vysvětluje zdánlivou záhadu, proč po každé neoliberální reformě dramaticky přibude předpisů, ačkoliv se mluví o jejich omezování.