Glosy za červenec 2022

Krizí ke změně nebo k ještě horší krizi? (19. 7. 2022)

Včera na parlamentkách opět polemizuji s naivní představou, že by snad Fialova vláda mohla být svržena vlnou lidového hněvu:

“Tuto vládu potenciálně ohrožuje jedna jediná věc. To, že by se proti ní obrátila společenská vrstva, která je těsně pod těmi hlavouny, jež si žijí poměrně blahobytně, a kde mnoho lidí aspiruje na nejvyšší posty. Dosud se zdá, že tihle lidé spojují svou budoucnost s globalistickým systémem, a že doufají, že jim ten systém zajistí slušnou životní úroveň a slušné životní šance. Takoví ti střední a vyšší manažeři na všech úrovních, technická inteligence, vědci a podobně. Kdyby se ti spojili s nižšími vrstvami, mohla by vzejít změna. Tak, jako se to stalo v Maďarsku, kde Orbána podpořily lidové vrstvy, technická inteligence i někteří oligarchové.”

Jenže i když mezi touto vrstvou poroste nespokojenost, bude schopna dezertovat? Má se vůbec ke komu přidat? Dokáže jí alternativa nabídnout něco lepšího než současná moc? A pokud ne, je tu někdo jiný? To jsou otázky, které by měly být kladeny.

Nový světový řád trochu jinak (18. 7. 2022)

Tak se nám místo Nového světového pořádku rýsuje světový pořádek trochu jiný. Saudská Arábie, Turecko a Egypt veřejně opouštějí spojenectví s atlantickou civilizací a vstupují do čínsko-ruského světa označovaného zkratkou BRICS.  Do světa, který zatím není tak bohatý, ale má více než trojnásobek obyvatel, mnohem více nerostných zdrojů a nově i sílu ubránit se koloniálním výpravám. A za nimi půjdou zcela jistě další. Jaké to bude mít důsledky pro tu část světa, která už dávno neumí nic jiného než tisknout peníze, vypořádávat transakce, vymýšlet nové finanční produkty a vést reklamní kampaně, to není zapotřebí rozvádět.

Nicméně zajímavější je, jaké budou zásady onoho rusko-čínsko-latinskoamerického světa. Vypadá to, že je můžeme shrnout takto:

Za prvé. Každý ať si hospodaří po svém. Někdo chce neomezený kapitalismus, jinde bude všechno patřit státu. Někde cizí investory vítají, jinde je nesnášejí.

Za druhé. Nikomu nic není do politických poměrů v jiné zemi. Někde se bude žít svobodně, jinde bude diktatura, jinde bude tvrdá šária a jinde třeba ať vládnou lidožrouti.

Prostě opak “liberální hegemonie” prosazované USA.

Z jedné strany to můžeme popsat jako ideální svět svobodných zemí, z druhé strany jako svět, kde každý diktátor může neomezeně tyranizovat obyvatele vlastní země. A vůbec není řečeno, že ani v takovém světě nezačnou ti silnější uplatňovat autoritu nad slabšími. I když třeba nebudou postupovat tak brutálně jako v současné době USA.

Nás v České republice se to ale v dohledné době týkat nebude.

Rozdělená země (18. 7. 2022)

Tahle data budou pro mnohé šokující. ODS a její partnerské strany směřují k volebnímu vítězství v Praze, Brně, Plzni a dalších velkých městech.

Je dobré si uvědomovat, že země je rozdělená a že ji ani odpor k Fialově vládě nesjednotil. Pětikoalice přišla o dost voličů, ale tvrdé jádro jí zůstalo. Největší města jsou nadále její. A budou bez ohledu na vývoj další životní úrovně. Jsou tu lidé, kteří budou drkotat zuby a hladovět a budou se utěšovat frází, že patří na Západ. Otázka zní, kolik jich je.

Co dělat v Příbrami (17. 7. 2022)

V posledních týdnech, kdy je stále jasnější, že s Fialovou vládou se země řítí do katastrofy, přibývá naivních představ o tom, že teď už konečně povstane lid, smete vládu globalistů a nastolí spravedlivý systém. Obávám se, že k ničemu takovému nesměřujeme ani náhodou. Možná tak k sérii místních násilných rebélií, které budou snadno potlačeny.

Aby se lidová nespokojenost přetavila ve změnu režimu a aby to byla změna pozitivní, k tomu musí být splněna spousta dalších podmínek. Tomu se věnuji v několika kapitolách své nové knihy (Prolomení hradeb dvojka) a tím jsem se také zabýval na srazu příznivců TV Petr Bureš.

„Nemá smysl se pořád dokolečka ujišťovat, že oni jsou zločinní a zkorumpovaní a jednají sebevražedně. Je čas klást si otázku, proč nejsme schopni se jim postavit a co se musí změnit.“ To se nikomu nebude poslouchat snadno a nezískám si tím tolik popularity, ale bez toho se nepohneme.

I autista dokáže správně nenávidět (17. 7. 2022)

V posledních týdnech vidíme znovu a znovu, jak vědci, jejichž analytické schopnosti budí obrovskou úctu, pronášejí neuvěřitelně hloupé výroky kolem zahraniční politiky, válčení, vztahu k Rusku apod. Nejen hloupé, ale neuvěřitelně hloupé. Jasně, že musí vyjadřovat loajalitu, ale copak se to musí dít tak šíleným a ponižujícím způsobem?

Ve svých knihách nabízím standardní vysvětlení, že ti lidé potřebují granty a místa v dobrých ústavech a že konkurence je obrovská.  Protože ale momentálně čtu The Pattern Seekers od Baron-Cohena, pokusím se to vysvětlení ještě doplnit.

Naprostá většina vědců má mozek v některých ohledech podobný autistickému. To obnáší vysoká schopnost všímat si vzorců a zákonitostí a velmi málo empatie. Nejsou to zlí lidé. Chtěli by být s ostatními zadobře, ale nerozumí jejich citům a pocitům. Chtěli by ostatním vyjít vstříc, ale nedokážou pochopit, proč ostatní myslí právě takhle. Často chtějí ostatní lidi potěšit a nerozumí tomu, proč se ti kolem naštvou. A po čase si zvyknou, že lidé jsou nepředvídatelní.

Zatímco jejich věda je otázkou testování hypotéz a nacházení zákonitostí, politika je otázkou empatie. Korektní politické názory nejsou ty, které vedou k prosperitě ani ty, které jsou logicky správné. Korektní politické názory jsou ty, které od vás očekává vaše parta. Jenže když to někdo neumí poznat, je v těžké situaci.

Vědci tedy dostanou jednoduché vodítko a toho se drží. Putin je strašný a Rusové jsou podlidé. Zjistili, že můžete jít jakkoliv daleko a neuděláte chybu. Nikdo vám nebude zazlívat ani to, že to děláte neobratně. Připomínám scénu před pár týdny, kdy Dana Drábová (typický polo-autista) dostala na nějakém diskuzním fóru slovo, následovala chvíle paniky (nevěděla, co se do ní čeká), pak vykřikla „Sláva Ukrajině“ (což se do té situace nijak tématicky nehodilo) a byla oceněna potleskem. Ufff. Zvládla to.

U Xavera o veřejném mínění (16. 7. 2022)

V rozhovoru s Xaverem jsem připomněl, že nálady veřejnosti jsou výrazně jiné, než jak to působí z médií a sociálních sítí. A to nejen u nás. Pro Američany není „ruská občanská válka“ (jak tomu někteří říkají) prioritním tématem. Zajímají je ceny, platy, potraty a především migrace z Mexika. Když už něco zahraničně-politického, tak Čína. Samozřejmě vědí, že je jejich země ve válce, jenže v posledních desetiletích jsou Spojené státy zapojené v nějaké válce neustále. Dnešní mladí Američané nezažili mírový stav.

Upozornil jsem také, že v České republice se vytvořila jasná většina, kterou nedokáže rozbít ani mediální masáž. Vina za konflikt je jednoznačně připisována Putinovu režimu, a většina veřejnosti podporuje humanitární pomoc Ukrajině. Nepodporuje ale dodávky zbraní a nepodporuje ani takové sankce, které mají výrazné dopady na nás. Fialův režim je menšinou, která většině vnucuje něco, co jim před volbami zatajila.

Rozklad nebo inovace? (16. 7. 2022)

„Striptýz se jeví jako cool doplněk. Jako něco, čím si můžete vylepšit životopis a vypadat zajímavější než průměrný absolvent MBA,“ píše Kat Rosenfieldová na Unherd, a má pravdu v tom, že taková životní epizoda přestala být kariérově zničující.

Co to znamená? Je to příznak rozpadu nebo se posouváme ke světu, kde bude normální, že maminka za mlada předváděla striptýz, a kde to nebude nijak narušovat rodičovství a rodinný život? Problém je v tom, že to dnes nedokážeme říct. Zvláště u tak komplikované záležitosti, o které píše ta stejná autorka v jiném článku. „Litujeme je. Závidíme jim. Chceme jim pomáhat a zároveň je prostě chceme, někdy zároveň. Na pozadí měnících se sexuálních mravů dnešní doby zaujímají striptérky dvojí archetyp varovného příběhu a ctižádostivé postavy, padlé ženy a dívčí šéfky. Jsou živoucím ztělesněním feministické vlády žen nad muži, ale také agentkami patriarchátu. To, že samotné striptérky mají tendenci se ve všech výše zmíněných bodech rozcházet, vše ještě více komplikuje.“

Proto jsem v Prolomení hradeb dvojce věnoval dost místa právě tomu, jak rozlišit přirozené změny (které jsou často zaváděny metodou pokus – omyl) a rozpad. S tím, že u mnoha věcí dnes rozhodnout nedokážeme. V každém případě ale platí, že potřebujeme stabilní civilizační rámec, aby se ty nové věci a nové zvyklosti mohly postupně usazovat a nabírat přijatelnou podobu. Když dnes LGBT magoři systematicky usilují o likvidaci celého dosavadního světa, zároveň tím poskytují jistotu, že z jejich “novinek” se nikdy nemůže vyvinout nic pozitivního.

Je sice pravda, že sankce škodí mnohem víc nám než Putinovu režimu, ale mohlo to být i horší. Fialu a jeho bandu mohlo napadnout, že Rusy porazíme bombardováním vlastních měst. Nebylo by to hloupější než současná strategie.

Ať jedí ještě víc koláčů! (15. 7. 2022)

Vládní list Svobodné Forum přinesl další perlu, tentokrát přímo z pera šéfredaktora. K žádnému drastickému chudnutí prý nedochází, protože spotřeba klesá v průměru jen trochu a protože někteří stále jezdí na luxusní dovolené. A je to doprovázeno, jak jinak, doporučením, že by příslušníci nižších tříd měli víc pracovat. „Fakta chudnutí nepotvrzují“.

Je opravdu tak těžké pochopit, že když spotřeba v klesla v průměru o téměř desetinu, některé domácnosti ji nesnížily vůbec a jiné třeba o polovinu? Je tak těžké pochopit, že když složenky vyrostou o deset tisíc měsíčně, má to jiný dopad na šéfredaktora vládních novin a jiný dopad na ty, kdo pracují za minimální mzdu?

Hloupý a arogantní Šafr by vlastně nestál za zmínku, kdyby jeho noviny neudávaly tón a směr myšlení vyšších tříd. Všimněte si, že vůbec nepokládají otázku „Jak ulevit nižším vrstvám?“. Místo toho řeší úplně jinou otázku: „Jak vytvořit dojem, že problém neexistuje.“

Nejdřív ženy, děti a chudí (15. 7. 2022)

Když se potápí loď, nastupují do záchranných člunů nejdřív ženy a děti. O tom se nediskutuje. To je v rámci naší civilizace základní morální princip. A nediskutuje se ani o tom, jestli třeba nějaká konkrétní žena není neplodná a jestli má její záchrana smysl pro přežití rodu, národa apod. Nejdřív se zachraňují ženy a děti.

Stejně tak samozřejmé by mělo být, že když přijde prudká hospodářská krize, nejdřív se pomáhá nejchudším. Zachování majetků, udržení zisků, udržení životní úrovně vyšších tříd a všechno ostatní musí mít nižší prioritu. Jednak proto, že ti nahoře dokážou lépe přežít a pak také proto, že ti nahoře mají větší vliv, takže když budou strádat oni, lze čekat rychlejší nápravu poměrů.

Systém, který tohle základní pravidlo nerespektuje, si nezaslouží přežít. Všechny řeči o svobodě a demokracii si panstvo může strčit za klobouk.

Kdo může a kdo ne (14. 7. 2022)

Hypotéza k prověření. Všechny ty záležitosti kolem pohlavního obtěžování nejsou otázkou vztahu mužů a žen, nýbrž otázkou vztahu společenských tříd. Jestli je v nějaké společnosti pohlavní obtěžování vnímáno jako problém, je dáno tím, jak velké jsou třídní rozdíly. Pokud je to někde „nastoleno jako téma“, jde o příznak toho, že třídní rozdíly vzrostly.

Znamená to, že třídní rozdíly vzrostly tak, že absolutně nepřipadá v úvahu randění mezi muži z nižší vrstvy a ženami z vyšší vrstvy. Žádná žena na světě si nepřipadá ponížena, když ji osloví dobře vypadající miliardář nebo filmová hvězda. Ale mnoho žen si připadá poníženo, když je osloví muž, který je na společenském žebříčku podstatně níže. Vzpomínám si, jak paní doktorka Kovářová před časem zmínila, že je hezké, když se muž za ženou otočí a třeba i pochvalně hvízdne, a jakási feministka jí oponovala: „A co, když to jsou zedníci!“ V tom to celé je.

Tak jako spolu nekopulují různé živočišné druhy, tak spolu nerandí lidé, mezi kterými je příliš velký sociální rozdíl. Jedním ze znaků toho rozdílu je právě způsob navazování kontaktu.

Pokud mám pravdu, tak není vůbec náhoda, že právě v téhle době rychlého chudnutí a rychlého růstu sociálních rozdílů se běží billboardová kampaň proti oslovování žen na ulici.

Podnikání proti zisku (14. 7. 2022)

Nechci komentovat prezidentské ambice Tomáše Březiny, ale rozhovor s ním rozhodně stojí za poslechnutí. Především ta část o podnikání, kde pan Březina jasně a jednoznačně říká, že normální podnikatel TO NEDĚLÁ PRO ZISK! Ano, lidé přece podnikají proto, že se chtějí uživit, chtějí dělat svou práci, baví je to, rádi vidí spokojené zákazníky, jsou hrdí na to, že vytvoří příležitosti pro další lidi – je to směs. A trh dává zpětnou vazbu, aby podnikatel nedělal něco vyloženě hloupého, aby nevyráběl v mizerné kvalitě nebo aby nevyráběl něco, co nikdo nepotřebuje.

Ale to je něco úplně opačného než zaměření na zisk! Pokud by měli převládnout ziskaři, kterým jde jen o to vyždímat jakýmkoliv způsobem zisk ze zaměstnanců a zákazníků (a nejlépe tu firmu co nejrychleji prodat), to už by bylo lepší, abychom se vrátili do socialismu.

Což je i základní vzkaz pro přívržence svobodného podnikání. Chcete bránit kapitalismus? Tak ho braňte především před takovými dravci! Pokud přistoupíte na neoliberální hru „cokoliv je ziskové, je taky správné,“ děláte pro zánik kapitalismu víc než všichni komunisté světa. Kdokoliv brání tomu, aby daňový a regulační rámec zvýhodňoval práci proti vytváření zisků, pracuje pro zánik podnikání.

Iluze legalizace (13. 7. 2022)

V Kalifornii bylo v roce 2018 legalizováno používání marihuany a i veškerý obchod s ní. Fakticky to bylo tolerováno minimálně pět let předtím. A už mají výsledky. Stát získal dost peněz na daních (i když zdaleka ne tolik, kolik se očekávalo), užívání marihuany stouplo (dnes ji pravidelně bere každý pátý obyvatel Kalifornie) a prudce vzrostl jak počet zločinů spáchaných pod vlivem drog, tak zdravotní problémy – především psychické (těžké deprese, nejrůznější psychózy, pokusy o sebevraždy). Počet lidí, kteří kvůli tomu skončili v nemocnici, se zvýšil desetinásobně (!). Černý trh je dnes dvakrát větší než před legalizací. Dealery motivuje vyhýbání se zdanění, jinak je všechno stejné. A aby těch pohrom nebylo málo, solidní studie (které se konečně mohou dělat) ukazují, že pozitivní účinky marihuany byly většinou směsí iluzí a drbů.

V některých městech dosáhli pomocí místních referend a místních pravidel toho, že u nich je prodej marihuany zakázán. Rozvrácených rodin není méně (lidé si pro to jezdí jinam), ale aspoň neřeší každodenní konflikty se zfetovanými lidmi.

Aby bylo jasno, nejsem nadšeným zastáncem represí. Uvědomuji si, že to tak nejde donekonečna a že je to oblast k řešení. Ale to neznamená, že bychom měli si měli dělat naivní iluze o některých zdánlivě jednoduchých řešeních. Může to pak být ještě horší.

Fandili bychom Hitlerovi, kdyby dnes zabíjel Rusy? (12. 7. 2022)

Nemůžeme jednoznačně tvrdit, že esesáci byli ti špatní a spojenci ti dobří. To by bylo zjednodušené manichejské vidění světa. To je názor řeckého levicového novináře na Unherd. A pokračuje, že když jsou neonacisté skvělí v boji proti Rusům, tak ty hákové kříže a vyhrožování Židům vlastně nevadí.

David Patrirakos se tomu tématu věnuje už delší dobu. Vytváří hrdinskou válečnickou propagandu. To se nám může líbit nebo ne, ale to k válce prostě patří. Jenže zároveň s tím dochází k postupnému posunu. Od toho, kdy „jenom“ přehlížíme zlo (protože strašně moc chceme vyhrát) až k tomu, že začneme čiré zlo podporovat. I kdyby snad někdo věřil, že Putin chce k Rusku připojit celou Ukrajinu a ještě celé Pobaltí a ještě Finsko, bylo by proti tomu zavraždění milionů lidí v plynových komorách dobrem?

Proč jim není líto aspoň Ukrajinců? (12. 7. 2022)

Byly doby, kdy se vystavovaly hlavy nepřátel napíchané na kůly. Adolf Hitler tu tradici obnovil (trochu kultivovanějším způsobem), když vystavoval zničené sovětské tanky. Teď na to navázala ukrajinská vláda, s nadšenou pomocí vlády české. Budiž.

Jenže něco ukázat zapomněli. Obrázky zabitých ukrajinských kluků (možná už jich je výrazně přes 100 tisíc). Obrázky jejich plačících rodičů. Obrázky holek, které se nevdají, protože v jejich generaci nebudou muži. Mapy prázdné země, ve které nebude mít kdo žít. Chápu, že naši válečníci zběsile nenávidí Rusy, ale proč jim není líto aspoň Ukrajinců.

Obávám se, že to dobře vystihuje podstatu fráze „nenecháme vás padnout“. I kdyby válka skončila v příští minutě a ukrajinská vláda dosáhla všech svých cílů, ten národ už je zničený. A kvůli čemu? Nikdo jim nechtěl brát vlastní stát, nikdo jim nechtěl bránit mluvit ukrajinsky, nikdo jim nechtěl brát jejich životní styl… umřeli za právo mít na svém území rozmístěné americké rakety a za právo vyčistit od Rusů Donbas, kde stejně nikdo z nich nechtěl žít. Opravdu to stálo za to? A opravdu stojí za to v tom pokračovat?

Takhle jsme je nenechali padnout. Vzpomeňte si na to, až tu stejnou frázi znovu uslyšíte od českého premiéra.

Švábi (11. 7. 2022)

Nevím, jak vnímají šváby biologové, ale většina lidí to má tak, že když se řekne šváb, vybaví se nám odporný hmyz, který můžeme snadno zašlápnout a kterého nebude škoda. Snad se může stát, že se  tak někdo v opilosti vyjádří o jiném člověku. Ale když ministr vnitra ve své oficiální komunikaci označí část obyvatel vlastní země za šváby, odkazuje to na úplně jiný režim než takový, který dodržuje zákony a respektuje lidská práva (nebo občanské svobody). V českých zemích to bylo nemyslitelné minimálně od roku 1953. Až přišel ministr Rakušan, oznámil založení nové policejní jednotky zaměřené na politické trestné činy – a hle, odpůrci režimu jsou švábi.

K tomu není co dodat.

Od stratégů k debilům (11. 7. 2022)

Dnes mi vyšel první text na blogu Litterate a pokud to budu stíhat, chtěl bych tam mít článek každé pondělí. Nadále platí, že každý pátek si mě můžete přečíst na Prvních zprávách  a jednou měsíčně delší esej na Nové republice.  A nadále také platí, že to podstatné jsou mé knihy – články jsou vlastně jenom takové doplňkové komentáře ke knihám. Tentokrát upozorňuji na generační přelom v americké diskuzi o zahraniční politice. Píšu tam mimo jiné:

“Američtí padesátníci a mladší už ale strávili život v jiném prostředí. Amerika je jediná supervelmoc, nemusí se na nikoho ohlížet, neplatí pro ni žádné zákony a žádná pravidla. Můžete střílet na kohokoliv, můžete bombardovat kohokoliv. Nepotřebujete strategické myšlení, všechno hrajete na sílu. Když něco uděláte špatně, tak prostě jen otočíte tlačítko doprava. Víc síly a více mrtvých. Ale jsou to jenom „čmoudi“ v nějaké vzdálené zemi, kterou ani nemusíte znát (stejně si ty čmoudské země plete americký prezident i britská ministryně zahraničí). Je jedno, jestli jich zabijete 50 tisíc nebo tři miliony…”

Celý text je k přečtení tady. 

Jak aristokratická chátra zvítězila nad Elonem Muskem (10. 7. 2022)

„Představte si čistě teoreticky, že se stanete majitelem korporace. Takového toho nadnárodního gigantu s desítkami tisíc nebo stovkami tisíc zaměstnanců a pobočkami po celém světě. Ve skutečnosti majitelé takových korporací neexistují. Pokud Elon Musk uspěje a podaří se mu koupit Twitter, bude prvním,“ píšu v Prolomení hradeb dvojce. A o kus dál připomínám: „Mark Zuckenberg vlastní méně než třetinu akcií Facebooku, může tedy být přehlasován. Bill Gates vlastní 36% akcí Microsoftu (když započítáme i akcie ve vlastnictví jeho nadace, on sám vlastní pouhé jedno procento). Jeff Bezos se svou manželkou vlastní celkem 11% akcí Amazonu. A to jsou výjimečné případy. Mnohem častěji je tomu tak, že zakladatelé a vládci korporací vlastní podíly mezi jedním a pěti procenty.“

Nicméně na chvíli to vypadalo, že se objevila osobnost – energický superboháč (v té době nejbohatší člověk světa), která by dokázala vyzvat na souboj profesionální byrokraty ve vedení korporací a států. A že by mohla tuto novou aristokracii aspoň v rámci jedné firmě (Twitteru) zkrotit. Znamenalo by to začátek nového trendu?

Nicméně vše dopadlo jinak. Žel, ve shodě s původní hamplovskou teorií. Masa anonymních byrokratů (kdo zná členy představenstva Twitteru jménem?) převálcovala osobnost. Nejen, že Twitter je nadále ovládán manažery, kteří nic nevlastní, ale Elon Musk se dostane do problémů i v jiných oblastech svého podnikání. Nezapomínejme, že třeba Tesla je blýskavé nic založené na prezentačních a manipulačních schopnostech svého šéfa. A když charisma šéfa rozbito…

Skutečný konzervatismus je levicový (9. 7. 2022)

V poslední době rezonuje dvojice výborných článků Petra Druláka. První z nich – po názvem Proč by se měl konzervativec bavit s levicí? upozorňuje, že nejpřirozenějším spojencem konzervativců je lidový socialismus, který vychází z hnutí dělníků a rolníků – a směřuje ke zmírňování ekonomické nerovnosti a uskutečňování demokracie, která nebude jen formální ale také ekonomická a sociální (uznáním odborů, pozemkovou reformou, družstevnictvím, veřejným vlastnictvím, progresivním zdaněním příjmu, majetku i dědictví). Je to skvělý postřeh a ten článek obsahuje i řadu dalších analytických postřehů.

Obávám se ale, že to jde ještě dál. Každý skutečný konzervativec je v ekonomických záležitostech rozumným demokratickým socialistou (tím výrazem míním to, co převládalo v západní Evropě v několika desetiletích po druhé světové válce).

Problém je v tom, že slovo „konzervatismus“ ukradli arogantní snobové z vyšších vrstev, kteří si vysnili utopický ideál, umístili ho do středověku, vymysleli svou vlastní verzi „lidské přirozenosti“, okázale pohrdají lidovými vrstvami a snaží se převychovávat většinovou společnost. Svým třídním instinktem mají až příliš blízko k těm liberálním, s nimiž svádí boje, ale se kterými mají čím dál víc společného – včetně válečného běsnění.

Upozorňuji na starší článek Bída salónního konzervatismu (po jehož publikování jsem přestal být autorem vítaným v Konzervativních listech), který říká v zásadě totéž, byť z poněkud jiného úhlu.

Borisův konec (9. 7. 2022)

Neslavný konec politické kariéry Borise Johnsona by měl být poučením pro všechny, kdo vykřikují „chceme odejít z EU, ale chceme zachovat jednotný evropský hospodářský prostor.“ Ve skutečnosti je jednotný evropský hospodářský prostor totožným zlem jako evropská byrokracie. Je úplně lhostejné, jestli si korporátní kapitáni prosadí své zájmy korumpováním  bruselských úředníků nebo českých politiků. V tom druhé případě je to bude stát o něco víc, ale dopad na české občany a české firmy bude stejný. Maďarský model, kdy sice nevystoupili z EU, ale získali kontrolu nad vlastním hospodářstvím, přináší mnohem víc samostatnosti než jakýkoliv Czexit.

Matthew Goodwin na Unherd správně píše, že problémem Borise Johnsona bylo to, že neměl žádnou vizi, žádnou ideologii a žádnou politickou filosofii. Získal hlasy manuálně pracujících tříd, ale neměl jim co nabídnout. Kdyby jim totiž chtěl něco nabídnout, musel by přistoupit na státní kontrolu nad klíčovými sektory ekonomiky a také to, že hospodářské poměry musí být určovány politickými cíli, nikoliv naopak. A toho nebyl schopen. Nedokázal se zbavit volnotržní mentality. Bohužel pro sebe a bohužel pro Anglii.

Mrazáky (8. 7. 2022)

Zastavení dodávek plynu by neznamenalo jen zimu v bytech a zastavené fabriky, ale taky hlad. Německá asociace chladírenského průmyslu oznámila, že při významném snížení dodávek energií by podniky nemohly pracovat. To není jen o tom, že si odřeknete zmrzlinu a zmrazený hrášek s karotkou. Spousta potravin se dnes chladí či mrazí a nejsou k dispozici kapacity pro jiný způsob uchovávání.

Je to problém, který se nevyřeší dovozem, protože když přivezete ty nachlazené nebo mražené věci, nemáte je kam dát.

To je další ze strašné spousty „detailů“, na které válečné křiklouni nemyslí. To se to křičí proti ruskému plynu a přitom se doufá, že bude pořád. To se zabíjejí Rusové a zabavují ruské majetky, a přitom se doufá, že Rusové budou pečlivě dodržovat všechny smlouvy. No, ve společnosti, kde je normální, že intelektuální celebrity se domáhají jaderné války, tam takový směšný detail jako uchovávání potravin nestojí za řeč.

Nicméně jednu jistotu máme. A sice, že potraviny půjdou do českých zemí až poté, co se najedí všichni v Německu. S energiemi to bude taky tak.

Jak hluboko jsme klesli (8. 7. 2022)

Když někdo prodává zbraně a zbytečně kvůli němu umírají lidé, je to amorální. Ale je lidsky pochopitelné, že se někdo nechá vést chamtivostí. Ale prodělávat kvůli tomu? Vydávat peníze jen kvůli čisté radosti, že lidé umírají. A ještě si k tomu připadat morálně nadřazený nad ostatními.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!

Nejen dohonit, ale předhonit. V soutěži o nejhloupější populaci (7. 7. 2022)

Lidský mozek má přibližně 10x vyšší spotřebu energie než jiné tkáně. Proto platí, že se mozkové schopnosti rozvíjejí tam, kde lidé jedí mnohem víc, než kolik potřebují k „pouhé“ výživě svých těl. Tak tomu bylo před desítkami tisíc let, kdy naši prapředci vylovili a vyjedli masy volně žijících velkých býložravců. Typický kruh – čím lépe jedli, tím více se rozvíjel jejich mozek, tím se zvyšovaly jejich schopnosti, tím dokázali vyrábět lepší zbraně a vymýšlet lepší postupy, tím více toho ulovili, tím ještě lépe jedli…

Vše nasvědčuje tomu, že něco podobného se opakovalo ve 20. století. Většina studií dochází k tomu, že za zvyšováním inteligence Evropanů do 70. let (nejvyšší IQ mají lidé narození v první polovině 70. let) je právě zlepšování výživy.

Jenže ta zpráva má i druhou část. Jestliže se má podle nových koncepcí záchrany planety a podle nových koncepcí válečnických méně jíst, a zejména jíst méně masa, pak to taky znamená, že Evropané budou hloupnout. Na rozdíl od jiných částí světa, kde bude nadále prioritou dobře nakrmit své lidi.

Bude to rána pro rasové myšlení, protože rozdíl mezi chytrými Asiaty a méně chytrými bělochy se nejspíš bude zvyšovat. A naopak nás budou dohánět jiní. Především je to ale další kamínek do mozaiky civilizační sebevraždy. Cesta k tomu, aby se z Evropy a USA stala nejchudší a nejzaostalejší část světa s extrémně špatným školstvím a hloupými obyvateli. Prostor vhodný pro kolonizaci.

Prokletá teorie (6. 7. 2022)

Václava Klause staršího jsem zval na křest své nové knihy. Omluvil se, že už má na stejný večer jiný program. Uvádím to, abych ukázal, že si ho jako osobnosti velmi vážím. Nicméně to nic nemění na tom, že za sebou vláčí přihlouplá dogmata o volném trhu jako odsouzenec kouli na noze. Třeba tenhle výrok z projevu na setkání potravinářů: „Slovo soběstačnost je ekonomický nesmysl. Ekonomie je založena na principu směny, tedy na obhajobě antisoběstačnosti. Slovo směna je nikoli náhodou jádrem ekonomie.“ On opravdu věří, že hodnoty nevznikají prací, nýbrž obchodem a marketingem! Když se vzdáme svého zemědělství a budeme všechno jídlo nakupovat z ciziny, tak tím podle ekonomické teorie zbohatneme. Každá vteřina věnovaná takové ekonomické teorii je vteřina ztracená.

Tam, kde je realita nesráží s ekonomickou teorií, je Václav Klaus naprosto jasný. „Jestli si někdo myslí, že dnešní enormní růsty cen energií a válka na Ukrajině a podobně vyvolají vystřízlivění soudruhů v Bruselu, kteří prosazují Green Deal, tak to vás varuji. Ani o milimetr. Green Deal budou prosazovat o to sveřepěji a o to agresivněji.“ To je přesné a analytické.

A nakonec i s těmi potravinami to má v osobním životě dobře srovnané. „No a já, přesto, že sýry miluji, tak bych si z principu nekoupil francouzský sýr. Když ho někde dostanu, tak ho rád sním, ale v životě bych si ho nekoupil, koupil bych si Madetu.“ Samozřejmě! Tak jednají rozumní lidé. Ale jak do toho přijde neoliberální ekonomická teorie, je veškerá rozumnost pryč.

Jan Hus a Jan Žižka (6. 7. 2022)

Že je dnes státní svátek, to je naprosto logické. Jan Hus je jediný skutečný český svatý (bez ohledu na dokumenty vatikánské byrokracie). Ale stejně je to svátek rozpačitý. Vždycky je lepší připomínat si vítězství než to, jak nám kdo ublížil. Možná by se lépe hodil 14. červenec – výročí bitvy na Vítkově.

Dnes si samozřejmě připomínám statečnost českého velikána umučeného za pravdu, ale vlajku vyvěsím i 14. července.

Rusko-americká válka (6. 7. 2022)

Tak je to venku. Američani se už delší dobu hlásili k tomu, že cvičí ukrajinské vojáky. Předevčírem ovšem informovaly New York Times, že ten “výcvik” probíhá přímo na bojišti. Přeloženo do běžného jazyka, jde o velení. Na ukrajinské straně tedy velí Američané (a to nejspíš i na úrovni jednotlivých jednotek), zatímco nedobrovolně odvedení Ukrajinci slouží jako potrava pro ruské kanóny. To vysvětluje ty obrovské ztráty. Některé ukrajinské jednotky ztratily tři čtvrtiny svých lidí, a plánuje se postupné odvedení na frontu VŠECH ukrajinských mužů a některých ukrajinských žen. To se to bojuje, když tam nemáte své kluky a  nevadí, že “úkáčka” jsou zabíjena po tisících.

Tisk mezitím generuje články o hrdinných Ukrajincích bránících svojí zem. Ve skutečnosti to jsou normální ukrajinští kluci a chlapi nedobrovolně odvedení do armády vedené Američany.

Mimochodem, dokonale to zapadá do toho, o čem už dříve informoval francouzský tisk. Zveřejnil výpovědi francouzských žoldnéřů, kteří chtěli bojovat na straně Ukrajiny. Mezi velícími důstojníky, s nimiž se setkali, byli téměř výhradně Američani.

New York Times ovšem připomíná, že přesně takhle začala válka ve Vietnamu.

Skutečnost horší než noční můra (5. 7. 2022)

Skutečnost předhání představy. V mnoha ohledech jsme na tom hůře, než co dokážou vymyslet konspirační teoretici. Vezměte si třeba tak populární fámu o tzv. velkém resetu, kde jací spiklenci údajně naplánovali nové uspořádání, kde všem lidem vezmou jejich majetek, ale kde bude o každého postaráno. Sice skromně, ale bude. Většina lidí prý bude využívána pro nějakou podřadnou práci, ale bude dostávat skromnou stravu, bydlení, dokonce i trochu zábavy – vše tak, aby lidé dokázali porodit a vychovat další generaci zaměstnanců.

Samozřejmě je to blbost, žádné takové spiknutí neexistuje, nicméně obávám se, že brzy na tom můžeme být tak, že bychom byli za život podle údajného velkého resetu ještě vděční.

Mnohem spíš odpovídá realitě to, co včera popsal blogger Vlk. Elity nemají žádný záměr, který by chtěly prosadit. Bojují o udržení stávajícího řádu. A ten stávající řád se rozpadá. „nikdo v našem informačním prostoru  nehodlá  ani  na sekundu připustit, totiž, že  západní dominanci nad  světem  zvoní hrana. A že hraje o  své přežití, což  píši v souvislosti s Ukrajinou  od  samého počátku,“ píše Vlk. Připomínám, že základní problém není v tom, že by byla aliance Ruska a Číny, proti které válčíme tak silná. Problém je primárně v kolektivním imbecilismu a sebevražednosti našich vlastních elit.

Ke křesťanským kořenům (5. 7. 2022)

Tak dnes máme svátek pokřesťanštění českých zemí. Pár novopohanů možná brblá, ale v zásadě jsou asi i oni rádi. Naše kořeny a naše kultura jsou křesťanské, ať chceme nebo ne. Naše krajina je plná kapliček a soch, v každé vesnici stojí kostelíček, a náš jazyk i naše myšlení jsou plné křesťanských vzorců. I ti, kdo o křesťanství nevědí vůbec nic, tím jsou nějak formováni.

Což vůbec neznamená, že bychom se měli vracet k nějaké historické náboženské formě. Je legitimním stanoviskem v diskuzi, aby to někdo navrhoval, ale je stejně tak legitimní mu odpovídat, že to není možné. Pokud budou české země ještě někdy křesťanské, bude to křesťanství jiné než bylo křesťanství středověké i než reformační i než pobělohorské. Možná se už něco takového rodí. Kdo ví.

Co je ale škoda, že je to pro nás pořád oblast tak palčivých sporů. Konzervativní katolíci dosud sní o dokončení pobělohorského projektu vypěstování otrockého etnika. Liberálové většinou řeší, jak se zalíbit globálnímu panstvu. Ateisté jsou naštvaní, protože se cítí okradeni. A všechno to vede jenom k hádkám.

Přitom by člověk čekal, že právě křesťanství by mohlo být tím tématem, kde lidé smířlivě řeknou „naši mrtví leží vedle vašich mrtvých, není potřeba vést dále spory,“ a kde si lidé darují laskavost. Ale to bychom asi chtěli moc.

Knihy v červnu (5. 7. 2022)

Nejprodávanější tituly Českého vlasteneckého knihkupectví za minulý měsíc:

  1. Ivo Budil: Globální dějiny a postliberální společnost (což je neuvěřitelné vzhledem k ceně té knihy)
  2. Benjamin Kuras: Soumrak bílého muže
  3. Petr Hampl: Prolomení hradeb dvojka (prodávalo se pouze dva dny v červnu)

Poděkování všem, kdo si v červnu něco koupili. Pomáhá mi to, i dalším autorům a vydavatelům. Vlastně tak určujete, kolik času dám normální komerční práci a kolik času mohu věnovat psaní a přednáškám.

Jako za protektorátu (4. 7. 2022)

Válka o samozásobitelství pokračuje. Podle nové direktivy Evropské unie musíte registrovat každou slepici, kterou doma chováte. Netvrdím, že už teď existují další záměry, ale z logiky věci vyplývá, že v dalším kroku nebudete jen registrovat, ale přibydou různé formuláře a hlášení, pak vám úřady nařídí, jak přesně se máte o slepici starat (tak, aby se to co nejvíc prodražilo) a nakonec vám ji zdaní tak, že vajíčka bude násobně dražší než ze supermarketu. Což takhle třeba povinný počítač vajíček za 5 900 korun ke každé slepici?

Z logiky věci také vyplývá, že mnozí budou domácí zvířata chovat načerno, budou jim hrozit drastické pokuty a budou se snažit uplatit inspektory masem nebo vajíčky. Ale nebuďte smutní. Za války se za nehlášený chov střílelo, takže ve srovnání s praprarodiči na tom nebudeme až tak špatně.

Česká vláda se snaží usmlouvat výjimku, takže možná dosáhne toho, že to u nás začne platit až o rok později nebo tak nějak. Hurá.

Opozice? Neračte se obtěžovat (4. 7. 2022)

Na setkání příznivců TV Bureš jsem četl ze své nové knihy (Prolomení hradeb dvojka) a mimo jiné jsem vyjmenoval tři druhy aktivit, které prokazatelně nevedou ke společenské změně. Za prvé, demonstrace. Za druhé, besedy, kde všichni zastávají stejný opoziční názor a mluví k publiku, které tam jde, aby si potvrdilo to, co si už stejně myslí. Za třetí, bulvárně konspirační alternativní média (což je v tuto chvíli téměř všechno vyjma Časopisu Argument). Znamená to, že se nedá dělat nic? Ani náhodou, je toho spousta. Ale jsou to věci dlouhodobé a namáhavé. Nepřinesou vám zdaleka tolik emocí jako výkřiky o tom, že vláda musí odejít.

Ať jedí koláče! (3. 7. 2022)

Tahle fotka se stane ikonickou. Takhle se baví panstvo ve chvíli, kdy životy poddaných směřují ke kolapsu (vinou toho panstva). Ivo Budil má pravdu – jsme ve fázi čekání na tvrdého revolučního vůdce. A možná i na gilotinu. To píšu bez radosti. A taky jsem si vědom, že ten vůdce nemusí přijít. Zcela jistě ho nedokáže vyprodukovat současná “alternativa”. Pak nás čeká pád do chaosu a násilí.

 

Bez národních umělců (3. 7. 2022)

Zpětně doceňuji, jak je skvělé, že byl zrušen titul národní umělec.  Jinak bychom dnes měli národního umělce Davida Černého a národní umělkyně Evu Holubovou a Agátu Hanychovou. Byl by to výsměch lidem lidem jako Josef Lada, Jaroslav Seifert nebo Vladimír Menšík.

Válka proti vlastním spoluobčanům (2. 7. 2022)

Ekonom Thomas Fazi (neplést s vrchním americkým epidemiologem!) publikoval na Unherd skvělý text, který ukazuje odvrácenou stranu současného válečného úsilí. Když se už mluví o tom, že musíme porazit Rusko za každou cenu, snad bychom mohli čekat více solidarity, společnou vůli a určitou společenskou jednotu. Ostatně, to se děje na ruské straně.

Jenže dochází k pravému opaku. Fazi ukazuje, že největší korporace neuvěřitelným způsobem zvýšily zisky. Šroubují ceny evropským a americkým zákazníkům a šroubují je mnohem víc, než by odpovídalo růstu cen pšenice, ropy a dalších komodit. Žádná solidarita! Válka je jen záminkou jak ožebračit spoluobčany. Nejde o válku, jde o vaše peněženky.

Za druhé. Místo naprosto logické a správné cenové regulace se přistupuje ke zvyšování úrokových sazeb, čímž se spolehlivě zabrání tomu, aby se snad nezačaly stavět zpracovatelské  a výrobní fabriky v západních zemích. Závislost na dovozech bude pokračovat a zisky porostou. Nejen do posledního Ukrajince, ale taky do úplného zhroucení našich vlastních ekonomik.

Naprosto bezvýznamná rozkrádačka (2. 7. 2022)

„Všimněte si, že to sleduje pořád stejný vzorec. Z pohledu EU nebo Ameriky je úplně lhostejné, jestli tady někdo rozkradl místní dopravní podnik, pokud se účastní drancování vlastní země. Kdyby se ale pokusil třeba zdanit pobočky nadnárodních korporací, to by bylo zle. Tolerují ukrajinské oligarchy a tolerují i nejrůznější rozkrádačky tady. Místním lidem to jedno není, ale na nich nezáleží,“ řekl jsem nedávno v rozhovoru pro parlamentky.

A vida, od zveřejnění rozhovoru uplynulo 24 hodin a europoslanec Zdechovský se objevil s ujištěním, že „kauza STAN v Bruselu nikoho nezajímá”. O nic tedy nejde.

Jako pokaždé (1. 7. 2022)

Když lidé nechodí do fabriky, ale pracují doma u počítače, nestávají se jim pracovní úrazy. Jenže to vypadá, že jsou na tom podstatně hůře zase v jiných ohledech. Aspoň to říkají výzkumy, které mluví o četných psychologických problémech jako „odcizení, deprese a záchvaty paniky.“ Online prostředí přináší mnohem ostřejší konkurenti, každý je příliš snadno nahraditelný a stres je mnohem citelnější. Na rozdíl od dílen tu nejsou žádní zástupci odborů, kteří by pomohli aspoň v těch nejhorších případech. Pokud jde o online služby, zákazníci se často nenamáhají ovládat a nezdráhají se pracovníky hrubě urážet. To by bylo v osobním kontaktu nemyslitelné.

Prostě, žádná velká výhra to není. Obávám se, že to je obvyklý vzorec. Objeví se nové uspořádání, pár špičkových expertů si polepší a užívá si nové možnosti, pro masu obyčejných lidí to ale znamená ještě horší podmínky a ještě tvrdší tlak než předtím.

Typický produkt své vrstvy (1. 7. 2022)

V rozhovoru pro parlamentky se vracím k nedávnému projevu Petra Fialy:

“Je to typické pro ten politický styl, který pětikoalice slibovala před volbami a který dnes aplikuje. Naprostá arogance směrem k poddaným a bezmezné patolízalství směrem k zahraničním nadřízeným. To je současnou elitu typické. Myslíte snad, že členové představenstev českých poboček jednají jinak? Nebo že jednají jinak vysocí bankéři? Nebo šéfové neziskovek podporovaných z ciziny? Petr Fiala se chová jako typický příslušník své sociální vrstvy, a jeho přívrženci na tom nevidí nic nesprávného.”