Marie Kovalová: Květnová výročí

Kulatá výročí ke květnu 2024

1324 – květen byl chladný a vlhký.

1424 – v květnu bylo teplo a sucho.

1524 – květen byl chladný a na konci byly i škodlivé mrazy.

1624 – květen byl poměrně teplý, ale na konci se vyskytly mrazíky.

1724 – květen byl teplý a suchý.

Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:

1774 – v květnu bylo průměrně 14,5 °C.

1824 – květen měl průměrnou teplotu 13,5 °C.

1874 – v květnu bylo poměrně chladno, průměrně 10,8 °C.

1924 – květen byl teplý, měl průměrně 15,8 °C.

1974 – květen měl průměrnou teplotu 13,9 °C.

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003, platí tedy hlavně pro českou kotlinu.)

První květen – byl pro naše předky v dávných dobách jedním ze 4 hlavních svátků roku – šlo o přivítání teplé poloviny roku. Keltové mu říkali Beltine. Křesťanství se nepodařilo tento pohanský svátek vymýtit, zůstalo nám z něj pálení ohňů – čarodějnic večer předtím. Od roku 1890 se v českých zemích slaví jako svátek práce.

1574 – v květnu začalo v Třeboni napouštění rybníku SVĚT. Jeho stavitel, Jakub Krčín z Jelčan, ho nejprve nazval Nevděk, neboť s jeho stavbou měl hodně starostí. Začal ho stavět, přes veliký odpor Třeboňských v roce 1571, ale s požehnáním Viléma z Rožmberka. Velké výnosy ryb z něj a další jeho klady odpor postupně otupily.

Dne 1. 5. 1904 zemřel v Praze po mozkové mrtvici 62letý Antonín Dvořák, světově nejproslulejší a nejhranější náš skladatel. Byl synem řezníka v Nelahozevsi u Kralup nad Vltavou a k hudbě se dostával obtížně; jeho otec chtěl aby po něm převzal živnost. Přímluvou venkovského učitele se Antonín dostal do Prahy na varhanickou školu. Po jejím absolvování (1859) se živil jako violoncellista v Prozatímním divadle pod vedením Bedřicha Smetany (1824-1884). Také komponoval, ale díla z těchto let většinou spálil, nepovažoval je za dost kvalitní. Roku 1873 se oženil s 19letou Annou a narodilo se jim postupně 9 dětí. Dvořák po svatbě začal čerpat inspiraci z lidových vzorů a začal své skladby posílat tehdy nejvýraznější osobnosti romantismu Johannesu Brahmsovi (1833-1897). Ten jej doporučil berlínskému nakladateli Simrockovi, pro kterého Dvořák v roce 1878 napsal první řadu Slovanských tanců, a díky kladným kritikám se rázem proslavil. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby uvedl svoji Stabat Mater – měl ohromující úspěch a stal se profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů. V roce 1892 byl Dvořák pozván do USA. Nejprve váhal, ale pak nabídku přijal, aniž tušil, jak velké dílo tam vytvoří. Jeho 9. symfonie (1893), zvaná Novosvětská, se stala jednou z největších skladeb svého druhu v celé světové hudební historii. Dvořákovy 60. narozeniny v září 1901 se staly českou národní událostí, k nim ho rakouský císař František Josef povýšil do šlechtického stavu a jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Dvořák napsal 9 symfonií, několik symfonických básní, řadu velkých skladeb instrumentálních (např. Slovanské tance), vokálněinstrumentální skladby (např. Stabat Mater, Requiem, Te Deum), 5 koncertních ouvertur, množství komorních skladeb, koncertů, písně, sbory, klavírní skladby a 11 oper. Z nich tu nejznámější, Rusalku (1901), až v závěru své tvorby.

Dne 1. 5. 1964 zemřel ve věku 65 let Emil Vachek, spisovatel, dramatik a novinář, který mimo dlouhou řadu jiných děl, napsal první český detektivní román – Tajemství obrazárny (1928) a stvořil prvního ryze českého detektiva – Klubíčka. Vachek spolu s Eduardem Fikerem (1902-1961) jsou považováni za zakladatele české detektivky.

Dne 1. 5. 2004 se Česká republika stala členem Evropské unie spolu s Estonskem, Kyprem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Maltou, Polskem, Slovenskem a Slovinskem. V současné době má EU 27 členů – států a několik států kandidátských. Ze států západní Evropy vedle Švýcarska není v EU Norsko, které vstup do EU už 2krát odmítlo. Také Island vstup do EU rozhodně odmítnul. Ve struktuře EU  má prý(?) hlavní úlohu „trojúhelník“ Evropská komiseRada EUEvropský parlament, doplněný o Soudní dvůr EU, vedle nichž byly postupně v EU tvořeny další organizace: centrální banka, investiční banka a fond, účetní dvůr a řada agentur, výborů a stále vznikají nové. Hlavní sídla toho molochu jsou v západní Evropě. Kolik tisíc lidí pro EU „pracuje” není nikde uvedeno. Tito lidé jsou dobře placeni, aby poslouchali ty, co skutečně EU vládnou, a už proto musí státy platit EU daleko více než odtud dostávají. Podle analýz světově uznávaného ekonoma Thomase Pikettyho (Francie) je pro státy jako je ČR členství v EU absolutně nevýhodné ekonomicky a navíc ohrožuje jejich samostatnou existenci. Piketty radí, abychom si vzali příklad z Islandu…

Dne 2. 5. 2014 – Ukrajina: masakr v Oděse – trýznivou smrt v plamenech nebo pod střelbou tam našlo pět desítek lidí obklíčených a zavražděných v Domě odborů těmi, co na Ukrajině prosazovali nové pořádky. Zavražděné, mimo toho, že se nechtěli vzdát ruského jazyka, spojoval nesouhlas s pučem v Kyjevě a s novými pořádky podporovanými USA, GB a EU. Rada bezpečnosti OSN byla opakovaně žádána Ruskou federací, aby zahájila mezinárodní vyšetřování masakru, ale požadavek byl vždy vetován USA a GB. Doněcká a Luhanská republika na východě Ukrajiny byly stále nelítostně bombardovány ukrajinskou armádou posilovanou ze Západu…

Dne 4. 5. 1904 v Anglii vznikla firma Rolls-Royce – v Manchesteru uzavřeli obchodní partnerství motoristický nadšenec Charles Rolls (1877-1910) a talentovaný konstruktér Henry Royce (1863-1933).

Dne 4. 5. 1924 byl položen základní kámen k památníku generála Milana Rastislava Štefánika (1880-1919) na  vrchu Bradlo, který se tyčí nad jeho rodnou vesnicí Košariská. Památník, postavený ze slovenského národního kamene – z bělavých travertinových bloků, navrhnul jeho přítel, architekt Dušan Jurkovič. Hrobka, kde jsou s generálem pochováni také tři jeho italští průvodci, je umístěna na vrcholu centrální části mohyly. Kolem hrobky se k nebi tyčí čtyři mohutné (12 metrů vysoké) sloupy. Památník byl odhalen 23. září 1928 – slavnostně, ale čest Štefánikovi nepřišli vzdát ani prezident Masaryk, ani Edvard Beneš! Předtím nepřišli ani na jeho pohřeb 10. 5. 1919 a nevysvětlili proč! Současný tisk o tom (raději?) mlčel a nepíše se o tom (raději?) ani dnes!

Dne 4. 5. 2014 zemřela 80letá Taťjana Samojlovová, ruská divadelní a filmová herečka. Jejími nejvýznamnějšími filmovými rolemi byly hlavní role ve filmech Jeřábi táhnou (1957) a Anna Karenina (1967).

Dne 5. 5. 1944 v severním Německu zemřela 95letá Bertha Benzová, manželka Karla Benze (1844-1929), první žena – řidička automobilu, první člověk, který uskutečnil dálkovou jízdu v automobilu, odvážná průkopnice automobilismu. Vystudovala Vyšší dívčí školu a za Karla Benze se vdala v roce 1872. Svému muži poskytovala v jeho práci značnou oporu a to nejen psychologickou. Ještě před svatbou mu pomohla z finančních těžkostí – vložila do jeho firmy své věno. Manželé měli 5 dětí. První dálkovou jízdou (1888) dlouhou 106 km, kterou podnikla bez vědomí manžela, ale se dvěma syny, přinesla zájem přihlížejících i místních novin, rozptýlila také pochybnosti o spolehlivosti a bezpečnosti „automobilu“ a položila tak základ budoucímu úspěchu firmy. Její cesta vedla také k mnoha technickým zdokonalením Benzova vozu.

Dne 6. 5. 1994 byl pro zkušební provoz otevřen Eurotunel, podmořský železniční tunel pod Lamanšským průlivem, dlouhý přes 50 km. Jeho stavba byla zahájena v roce 1988.

Dne 8. 5. 1794 byl popraven 50letý Antoine Lavoisier, francouzský šlechtic, chemik, ekonom a právník, protože upadl v nemilost vůdců Velké francouzské revoluce (1789-1799). Lavoisier je nazýván otcem moderní chemie.

Dne 9. 5. 1974 zahájilo provoz pražské metro – byl to první úsek na trase C, mezi Florencí a Kačerovem.

Dne 12. 5. 1364 byla v polském Krakově založena universita, druhá nejstarší ve střední Evropě (první je Karlova, 1348). Předtím byla v Evropě založena řada univerzit, nejvíc v Itálii, nejstarší je z roku 1088 v Bologni.

Dne 12. 5. 1884 zemřel Bedřich Smetana, výborný klavírista, sbormistr, dirigent, fenomenální skladatel, který položil základy české národní hudby. Bylo mu 60 let a kolem jeho smrti se vedou spory dodnes. Konec jeho života, kdy byl umístěn v Ústavu pro choromyslné v Praze, byl moc smutný. Bedřich se narodil do veliké rodiny sládka zámeckého pivovaru v Litomyšli a jeho dětství bylo šťastné. Roku 1843 dokončil v Praze studia, během nichž už i skládal. Pak se stal učitelem hudby u hraběte Thuna a roku 1849 si otevřel hudební ústav. Toho roku se oženil s Kateřinou a měli 4 dcery, ale 3 brzy zemřely a po necelých 10 letech manželství zemřela i Kateřina. Přes všechny osobní tragédie Smetana pilně skládal a tíživou finanční situaci řešil odjezdem do Švédska, kde v letech 1856-1861 úspěšně koncertoval a učil, ale po vlasti se mu stále stýskalo. Při cestách do Čech se v roce 1860 znovu oženil s Betty a měl další 2 dcery. Po společenském a politickém uvolnění v českých zemích opustil dobré postavení ve Švédsku, vrátil se do vlasti a s vervou se zapojil do uměleckého i společenského života. Spoluzakládal Uměleckou besedu a byl zvolen prvním předsedou jejího hudebního odboru (1863). Když v roce 1874 ohluchnul, neztratil schopnost skládat hudbu – naopak, první roky nemoci patřily mezi jeho nejplodnější jak objemem, tak žánrovou různorodostí. Jeho dílo obsahuje 9 oper, 14 sborů, řadu písní, tři symfonické cykly, dvě smyčcová kvarteta, jedno klavírní trio, jedno houslové duo a dlouhou řadu klavírních skladeb (tance, etudy, preludia, sny, atd.)…

Dne 14. 5. 1924 se v Praze narodil Eduard Petiška, překladatel a spisovatel, který kromě příběhů o Krtečkovi, je autorem více než devadesáti titulů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a staly se populární i v zahraničí. Mezi jeho nejznámější díla patří Staré řecké báje a pověsti. Předčasně zemřel 6. 6. 1987.

Dne 14. 5. 1954 v Bavorsku zemřel  65letý Heinz Guderian, německý vojenský teoretik a generál tankových vojsk wehrmachtu ve druhé světové válce. Po válce ale nebyl souzen, byl pouze tři roky bez soudu vězněn.

Dne 17. 5. 1944 zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück 47letá Milena Jesenská, novinářka, spisovatelka a překladatelka. Narodila se v rodině pražského univerzitního profesora a stomatologa Jana Jesenského. Matka jí zemřela když jí bylo 16 let a otec jí dopřával velmi volný život. Začala studovat medicínu, ale brzo ji zanechala. Provdala se za Ernsta Pollaka, o deset let staršího literáta a s ním roku 1918 odešla do Vídně. Tam Milena učila češtinu, začala psát pro české noviny a brzo si vytvořila pověst výborné žurnalistky. V roce 1919 si začala psát s Franzem Kafkou (1883-1924). Setkali se ale jen dvakrát. Próza Topič byla jejím prvním překladem Kafkových prací do češtiny, později přeložila do češtiny i Proces, Rozjímání a Ortel. V roce 1923 se pokusila o sebevraždu a poté propadla kokainu. Roku 1924 se rozešla s Pollakem, odstěhovala se do Drážďan a v roce 1925 se vrátila do Prahy, kde se podruhé provdala za architekta Jaromíra Krejcara (1895-1950). Bylo to údajně nejšťastnější období jejího života. V roce 1928 se jim narodila dcera Jana (†1981). Po porodu dcery začala Milena znovu brát drogy – hlavně morfium, což odůvodňovala zdravotními potížemi. Bohužel, rozvodem skončilo i její manželství s Krejcarem. Po březnu 1939 se aktivně účastnila odboje proti Němcům. Zatčena byla v listopadu 1939 a následujícího roku odsunuta do koncentračního tábora Ravensbrück. Její tvorba – články, svědectví a reportáže o meziválečné střední Evropě, problematice společnosti a jejích vztahů – se dočkala uznání až po druhé světové válce. V roce 1995 byla institucí „Jad Vašem“ v Jeruzalémě poctěna udělením ceny Spravedlivá mezi národy.

Dne 18. 5. 1974 v rámci projektu „Usmívající se Budha“ Indie úspěšně odpálila svoji první atomovou pumu, čímž se stala oficiálně šestou – po USA, Rusku, Velké Británii, Francii a Číně – jadernou mocností na světě. Jednalo se o podzemní výbuch ve státě Rádžastán.

Dne 19. 5. 1994 zemřela na rakovinu 64letá Jacqueline Kennedyová-Onassisová, manželka amerického prezidenta J. F. Kennedyho (1917-1963). Pět let po jeho smrti se provdala (1968) za řeckého miliardáře Onassise a i toho po sedmi letech manželství pohřbila.

Dne 21. 5. 1904 byla v Paříži založena FIFA, řídící organizace světového fotbalu, futsalu a plážového fotbalu. Její sídlo se nachází ve švýcarském Curychu. Mezi její hlavní náplně patří pořádání mistrovství světa, jehož první ročník se konal v roce 1930 v Jižní Americe v Uruguayi. FIFA má 209 členských asociací.

Dne 21. 5. 1974 zemřel v 72 letech Jaroslav Marvan, nezapomenutelný herec, který se divadlu věnoval nejprve jen ochotnicky. Do 25 let se živil jako úředník. Profesionálním hercem se stal v Divadle Vlasty Buriana. Za krátký čas byl jedním z pilířů tohoto divadla. Roku 1943 však odešel do Vinohradského divadla, pak do Městských divadel pražských (1950), odkud postoupil (1954) do činohry Národního divadla. Z Národního odešel v roce 1972 na vlastní žádost do penze. S filmovým herectvím začínal ještě před rokem 1930 v němém filmu. Přes stovku postav vytvořil v meziválečném a válečném období druhé světové války. Většinou to byly role ředitelů, vojenských šarží, sekčních šéfů, obecních hodnostářů, lékařů, profesorů, četníků a také inspektorů. Výbornou dvojici tvořili s Vlastou Burianem (1891-1962), Marvan byl Burianův jedinečný „přihrávač“. Snad největší slávu u diváků si Marvan získal rolemi profesorů ve filmech Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Jeho výrok „Co je štěstí? M – ú ú ú– ška jenom zlatá…!!!“ patří asi k těm nejslavnějším. V pozdějším věku se Marvan často dobře uplatnil v pohádkách jako král. Velkou popularitu na konci života si získal rolí policejního rady Karla Vacátka v seriálu Hříšní lidé Města pražského (1968). Na úspěch seriálu pak navazovaly čtyři celovečerní filmy. Marvanova herecká sláva přežila tři režimy, aniž by utrpěla, v každém si dokázal uchovat svoji lidskou tvář. Skvělé herectví Jaroslava Marvana dokazuje řada cen, jimiž ho vládnoucí režimy poctily. Od konce 20. let byl ženatý, ale manželství bylo bezdětné. Měl však milenku, tragicky zesnulou Alenou Jančaříkovou (1927-1961), herečku Národního divadla, s kterou měl dceru Alenu Marvanovou (*1960). Marvan byl velmi pečlivý, přesný, zodpovědný, připravený, na divadle vždy uměl perfektně text, ale nerad měnil návyky a byl velmi konzervativní. Věci v jeho bytě měly své pevné místo, i v oblékání si vždy potrpěl na nenápadnou decentnost.

Dne 23. 5. 1934 zemřela v 76 letech Zdenka Braunerová, malířka a grafička, o které např. malíř Jan Zrzavý řekl: „…vtipná, vzdělaná, originální, s báječným vkusem a se zvláštním půvabem – prostě neobyčejná žena …“ Zájem o malování měla Zdenka od dětství a její bohatá rodina jí mohla tu, pro ženu tehdy neobvyklou zábavu, dopřát. Rodičům se sice nelíbilo, když oznámila, že se chce věnovat malířství profesionálně, ale její rozhodnutí bylo tak pevné, že žádné přemlouvání nepomohlo. Nemalý podíl na tom mělo i její studium u Antonína Chitussiho (byl o 10 let starší), do kterého se Zdenka zamilovala. Oba dva měli podobné zájmy – právě Chitussi přivedl Zdenku ke krajinomalbě; pro názorové umělecké neshody se však později rozešli. Ani další vztah s Juliem Zeyerem (o sedmnáct let starším), neměl příliš dlouhého trvání. Stejně tak dopadl Zdenčin vztah  k Vilému Mrštíkovi, který se rozpadl těsně před svatbou. Druhým domovem se jí na čas stala Paříž, kde pobývala v letech 1881 a 1885-1893; navštěvovala tam soukromou Collarossi, ale nebyla se studiem spokojena, proto se vrátila do vlasti. Přestože Zdenku francouzské umění inspirovalo a zaujalo, zůstávala patriotkou. V Paříži navázala řadu přátelství, např. se slavným sochařem Augustem Rodinem, který na její pozvání v roce 1905 navštívil Čechy a Moravu. Braunerová se stala velmi důležitou propagátorkou česko-francouzských kulturních vztahů. Tvořila často v Roztokách u Prahy kde měla ateliér v tzv. Braunerově mlýně; sem zvala své přátele a ráda s nimi trávila volný čas v poklidných besedách. Měla ráda i moravské Slovácko, kam mnohdy zajela načerpat inspiraci do další práce.

Dne 23. 5. 1934 při stíhání byli zastřeleni 25letý Clyde Barrow a 23letá Bonnie Parkerová, „populární“ zločinci, kteří se svým gangem „procestovali” střední část Spojených států amerických v době světové hospodářské krize v letech 1929-1933. Dávali zpočátku přednost přepadání malých obchodů nebo venkovských čerpacích stanic. Přepadali ale i banky. Údajně měli na svědomí životy nejméně devíti policistů a také několika civilistů.

Dne 24. 5. 1974 zemřel 75letý Duke Ellington, americký jazzový skladatel, klavírista a dirigent.

Dne 24. 5. 1974 zemřel v pouhých 42 letech Jan Libíček, herec, který v divadle i ve filmu ztvárňoval zejména komické role, k nimž jej předurčovala jeho objemná postava a baculatá, dobrácká tvář. Před kamerou stál jen deset let a přesto stihl natočit kolem čtyřicítky filmů a odehrál zhruba stejný počet televizních inscenací. Stal se nezapomenutelným např. ve filmech Pane vy jste vdova, Tři oříšky pro Popelku a samozřejmě ve filmu Světáci. Pro jeho kulatou postavu se mu také říkalo český Oliver Hardy. Z divadelních rolí zvlášť vynikl jeho Král Ubu. On byl ale nejšťastnější doma s manželkou a dvěma dcerami. Poslední Libíčkovou rolí byl vodník Alois ve filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kterou již ale nestačil dokončit. Jeho role pak byla přeobsazena Zdeňkem Řehořem.

Dne 25. 5. 1574 v Bavorsku zemřel 60letý Cyprián Lvovický ze Lvovic, významný český matematik, astronom a astrolog té doby, rodák z Hradce Králové. Spojení astronomie a astrologie bylo v jeho době běžné. Astronomie učence lákala nezodpovězenými otázkami a astrologie je živila. Lvovický byl trochu výjimkou. On astrologii věřil, snažil se dokonce nalézt její vědecké základy a zákonitosti. I když byla tato snaha marná, nebylo jeho snažení až tak zbytečné, protože při svém bádání pronikl hluboko (na svou dobu) do tajů astronomie. Jeho znalosti z něj učinili jednoho z nejvzdělanějších astronomů 16. století.

Dne 26. 5. 1874 byl otevřen a hned zahájil výuku učitelský ústav v Příbrami. Do roku 1918, tedy za Rakouska-Uherska, na něm mohli studovat jen muži. I když od roku 1901, tam mohly dívky skládat maturitu.

Dne 27. 5. 1564 v Ženevě zemřel v 54 letech Jan Kalvín, francouzsko-švýcarský teolog a náboženský reformátor, přesněji řečeno – náboženský fanatik. Už v roce 1536, jako 26letý, sepsal své zásadní dílo Istitutio christianae religionis (český překlad F. M. Dobiáše vyšel roku 1951 v Praze péčí Komenského evangelické fakulty pod názvem Instituce učení křesťanského náboženství). V roce 1536 se Kalvín objevil v Ženevě s Vilémem Farelem (1489-1565), dalším náboženským reformátorem, ale městská rada roku 1538 oba vyhnala. Kalvín se ale roku 1541, po krátkém působení v Basileji a ve Ferraře, vrátil do Ženevy a usadil se tam natrvalo. Město se v té době stávalo útočištěm hugenotů z Francie a již ke konci roku si zde Kalvín upevnil postavení a zavedl své církevní zřízení. Kalvínova Ženeva byla proslulá především nesmlouvavým vymáháním „morálního” chování, jež vedlo v děsivé zásahy do soukromí. Jakékoli vybočení z normy bylo podrobně „vyšetřováno” a hlavně tvrdě trestáno, často i upálením. Stejně bylo postupováno i ve venkovských oblastech, jež Ženevě podléhaly. Kalvín se stal zakladatelem dost širokého proudu v protestantské teologii, často označovaného jeho jménem (už v něm však neupalují). Kalvinistické církve dnes mají zastoupení prakticky po celém světě. Poměrně silné mají postavení v USA, kde přispěly k formování národního charakteru.

Dne 27. 5. 1964 zemřel v 74 letech Džavahárlál Néhrú, indický politik, vynikající státník, významná postava indického boje s Brity za nezávislost a od roku 1947 až do své smrti prvním premiérem nezávislé Indie. Jeho dcera, Indíra Gándhíová (1917-1984), byla dvakrát indickou premiérkou. “Magické” příjmení Gándhí získala sňatkem s Ferózem Gándhím, právníkem, který však nebyl v žádném příbuzenském vztahu s Mahátmou Gándhím (1869-1948).

Dne 29. 5. 1914 zemřel 75letý Paul Mauser, německý průmyslník a konstruktér zbraní. Podle něj se dosud mluví o „mauserovce“, což je hovorový název opakovací pušky, používané od konce 19. století v armádách většiny zemí světa. Mauserův závěr se dodnes používá u loveckých a sportovních zbraní

Dne 30. 5. 1434, bylo to v neděli, došlo k bitvě u Lipan. Vojsko pražské Panské jednoty, tj. umírněných protestantů-kališníků, pod vedením Diviše Bořka z Miletínka (cca1365-1438), prý bohatě financované římskokatolickou církví, zde drtivě porazilo polní vojska radikálního křídla husitského hnutí. Prohra radikálních husitů, v jejichž řadách zahynul i 50letý Prokop Holý, v té době nejvlivnější husitský vůdce a politik, mj. umožnila Panské jednotě konečnou dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským (1368-1437) a římskými katolíky. Hlavně ale přinesla ukončení válečného stavu v zemích Koruny české. Tragédií Lipan je, že se tam vojensky střetla elita českého národa. Velitelé obou stran znali husitskou taktiku a také se znali vzájemně. Diviš Bořek z Miletínka nejdříve bojoval po boku Jana Žižky, poté proti němu, pak opět s tábory, a nyní opět proti spojeným radikálním husitům. Dnes bychom řekli profesionální politik nebo lépe: „kam vítr tam plášť“. Spojená vojska radikálních husitů pod velením Prokopa Holého měla asi 10 000 bojovníků. Vojsko Panské jednoty mělo početní převahu asi o tři tisíce bojovníků. V husitských bitvách většinou sice početní převaha nerozhodovala, ale zde proti sobě stáli na obou stranách zkušení válečníci, kteří se dobře znali. Bitvu u Lipan začal Prokop Holý ve čtyři hodiny odpoledne, když dal rozkaz k zahájení dělostřelby. Velitelé Panské jednoty si ale připravili plán, který stál na vylákání husitů z vozové hradby. S částí vojsk nejprve provedli přímý útok na vozovou hradbu Prokopovu, ale brzo předstírali rychlý ústup. Husité hned za nimi vyrazili z vozové hradby a vrhli se na jejich pronásledování. Když se dostatečně vzdálili od své vozové hradby, ustupující část Panské jednoty zastavila a současně ze zálohy vyrazila jízda a vpadla husitům do boku a dostala se i dovnitř jejich vozové hradby. Prokop ještě vydal rozkaz, aby pěším pomohla jízda Jana Čapka ze Sán. Ten se však se svojí jízdou obrátil a ujížděl ke Kolínu. O tom jeho počínání dodnes není jasno, jestli šlo skutečně o zradu nebo zda pragmaticky usoudil, že bitva je ztracená, a tak chtěl zachránit alespoň část svých mužů. Radikální husité nedali své životy zadarmo, boj byl urputný a trval až hluboko do noci. Ztráty je velmi těžké odhadovat, uvádí se zhruba 1300 husitů a jen 200 vítězů. Zajatí husité a jejich příznivci byli krutě upáleni v okolních stodolách hned po bitvě, kdo byl iniciátorem tohoto masakru není zřejmé, ani kolik lidí mu padlo za oběť. U Lipan bylo definitivně zničeno radikální křídlo husitské revoluce. Je jasné, že za vítězstvím Panské jednoty stála hlavně předchozí intenzivní jednání římskokatolické církve. Ta si uvědomila, že nelze husity porazit v otevřené vojenské srážce, pokud všechny husitské strany budu spojené. Proto papež a mocenská klika římskokatolické církve, začali se zákulisními jednáními, která byla úspěšně zakončena rozkolem husitů…

Dne 31. 5. 1594 zemřel 75letý Tintoretto, vlastním jménem Jacopo Comin, jeden z nejvýznamnějších malířů pozdní italské renesance. Pro svou neobyčejnou činorodost v malování byl také nazýván Il Furioso (zběsilý). Jeho zvláštní užití perspektivy a světelných efektů bylo předznamenáním barokního umění.

Dne 1584 – v květnu Jakub Krčín začal stavět svoje největší dílo – rybník Rožmberk a spolu s ním Novou řeku, když je předtím pečlivě vyměřil. Původní rozměry Rožmberku byly víc jak 2x větší než jsou dnes. Třebaže byl Krčín už čtyři a půl roku na Sedlčansku a v Křepenicích si už vybudoval nové sídlo, k Třeboni jezdil a stavbu  rybníka vedl. Jen zdolávat ty vzdálenosti je, vzhledem k možnostem té doby, prostě fantastické…

(Informace k jednotlivým heslům jsou vybírány převážně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)

Výročí některých událostí na Sedlecku a Prčicku:

1944 – 17. 5. – šestý rok německého protektorátu: v sedlecké kronice je krátký zápis bez konkrétních jmen a bez jakéhokoliv dalšího komentáře, že toho dne na schůzi sedlecké správní komise bylo předneseno, že: „…zástupci Prčice podnikli u Zemského úřadu v Praze kroky proti sloučení obcí. 27. 3. 1944 se totiž na příkaz německého okresního hejtmana z Benešova uskutečnilo v Sedlci jednání o sloučení tehdy samostatných obcí Sedlce a Prčice v jednu správní obec. Všichni přítomní na onom březnovém jednání, jak je psáno v sedlecké kronice, „projevili se sloučením souhlas, což bylo divné, neboť Prčice se sloučení se Sedlcem vždy bránila, ale asi to byl příkaz německých okupačních úřadů. Ke sloučení Sedlce a Prčice tedy tenkrát nedošlo, zřejmě Prčice měla u Zemského úřadu nějakého vlivného

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *