Radim Valenčík: Společnost, jejíž ekonomika je založena na diktátu přerozdělovací moci, degeneruje

První část rozhovoru Petra Hampla s Radimem Valenčíkem

Petr Hampl: Během uplynulého půldruhého roku jste téměř denně publikoval odhad vývoje epidemie. Vycházel jste z několika jednoduchých předpokladů a jednoduchých vzorečků, a vaše prognózy byly mnohem spolehlivější než prognózy některých mediálních hvězd s doktorátem z mikrobiologie. Kde všude je ve společnosti možné uplatnit podobné metody? Kde je hranice mezi tím, kdy se společnost chová podle nějakého matematického modelu, a kde už ne? Jak je kupříkladu možné, že matematické modely liberálních ekonomů tak zoufale selhávají?

Radim Valenčík: Těší mě, že jste si toho povšimnul. V daném případě sehrály roli dvě věci.

Za prvé. Matematická představivost. Jak vždy zdůrazňuji, tak pokud používáme matematiku k rozklíčování složitých jevů, není ani tak důležitý výpočet, ale představivost. Ta vzniká jednak schopností představit si chování různých funkcí či jiných matematických struktur, což chce jednak trochu znalostí a cviku, ale také průběžným porovnáváním modelu, který si vytváříme v hlavě, s realitou. Tedy kalibrováním modelu.

…pokud používáme matematiku k rozklíčování složitých jevů, není ani tak důležitý výpočet, ale představivost.

Za druhé. Identifikováním jednoho velmi důležitého fenoménu, pokud jde o tento virus. Fenoménu, který jsem nazval „supersetrvačností“ vývoje epidemie. Když na tento virus (zdůrazňuji, že právě tento, jiné viry tuto vlastnost nemají), působí faktory omezující epidemii, dochází k jeho „zklidnění“. Když na něj naopak působí faktory podporující průběh epidemie, dochází k jeho „zdivočení“. Mezi faktory působící na „zklidnění“ patří různá restriktivní opatření, dále snížení počtu lidí, kteří se mohou nakazit, a to jak třeba v důsledku očkování, tak toho, že před krátkou dobou onemocnění prodělali.  Dále, jak se ukazuje, hraje roli množství ultrafialového záření, tedy intenzita slunce a délka dne.

Mezi faktory působící na „zdivočení“ působí rozvolňování, dále to, že se virus dostane do nových podmínek, „expirace“ imunity, příchod podzimního a zimního období, prodloužení pobytu v uzavřených prostorách, vědomé promořování či bezohledné chování, hromadné návraty z cestování do zahraničí apod.

To, že epidemie tohoto viru je supersetrvačná, je patrně dáno jeho vysokým stupněm rozvoje, tj. že se přiblížil ke své evolučně stabilní strategii.

To, že epidemie tohoto viru je supersetrvačná, je patrně dáno jeho vysokým stupněm rozvoje, tj. že se přiblížil ke své evolučně stabilní strategii.

Petr Hampl: Pojďme ale zpátky k té hranici. Existují stále lepší matematické metody a posouvají se hranice představivosti.  Je tedy možné lépe odhadnout, jak bude společnost reagovat na různé podněty? Je pak správné rezignovat na vládní zasahování do společnost (sociální inženýrství) nebo je správné podstoupit riziko nezamýšlených následků? Je možné stanovit nějakou hranici?

Radim Valenčík: To je příliš obecná otázka. Demografické modely jsou například velmi přesné a lze aktivně pozitivně či negativně ovlivnit porodnost. Například zvýšení úrovně vzdělání žen či všeobecný penzijní systém výrazně působí na snížení porodnosti. Dost přesné jsou i některé makroekonomické modely.

Zde bych jako rámec pro řešení otázky „zasahovat-nezasahovat“ a předvídání důsledků případných zásahů viděl spíše definování základního dilematu současné doby, které podle mě zní takto.

Za prvé. Alternativa setrvačného vývoje: Společnost, jejíž ekonomika je založena na diktátu přerozdělovací moci. Je to degenerující společenský systém, ve kterém stále větší roli oproti výkonu založenému na schopnostech (zejména schopnosti inovovat, přicházet s něčím novým a lepším) se prosazuje moc, pro kterou platí následující charakteristiky.

  1. Potlačuje trh a konkurenci.
  2. Udržuje závislost svých slouhů dotacemi, předraženými zakázkami a dalšími nástroji (používáním dvojího metru, politikou embarg, které jedněm zamezují v zahraničních ekonomických aktivitách, zatímco druhým pro ně otevírají prostor).
  3. Fatálně ztrácí výkonnost
  4. Vytváří hierarchii stále méně schopných.
  5. Využívá přerozdělovací moc k obraně před těmi, kdo usilují byť i jen o dílčí nápravu, či těmi, kteří se i v daných podmínkách dokážou prosadit nezávisle na přerozdělovací moci.
  6. Oslabuje motivační roli sociálních systémů v oblasti podpory kvalitního vzdělání, kvalitní výchovy a kvalitní péče o zdraví.
  7. Zneužívá účelového výkladu zákonů.
  8. Potlačuje schopnost používat rozum jako zdroj společenské orientace lidí rozkladem školství, aplikací deformovaných kritérií hodnocení výsledků vědy, masovou manipulací mediálním mainstreamem srostlým s redistribuční moci a živený touto mocí.

Jakmile směřování k ekonomice založené na diktátu přerozdělovací moci překročí určitou hranici (k čemuž patrně došlo), stává se systém fakticky neformovatelným.

Jakmile směřování k ekonomice založené na diktátu přerozdělovací moci překročí určitou hranici (k čemuž patrně došlo), stává se systém fakticky neformovatelným.  Degenerace pokračuje zrychlujícím se tempem a stává se z pozice těch, kteří si uchovali rozum a nadhled, stále čitelnější. Redistribuční moc se brání zviditelnění své podstaty zaséváním a pěstováním animozit nejrůznějšího typu, tak aby společnost co nejvíce rozdělila.

Za druhé. Alternativa přirozeného směřování vývoje: Společnost, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách. Jak ukazují celé dějiny lidstva (přechod od sběru jako základního zdroje obživy k lovu, následně pastevectví, poté zemědělství, zejména pak k průmyslové výrobě), na setrvačný vývoj spojený s dominantním sektorem sloužícím jako zdroj obživy a vytvářející předpoklady pro další vývoj, navazuje zrod nového dominantního sektoru, mnohem produktivnějšího, otevírající výrazně nové perspektivy dalšího vývoje.

Změna dominance ekonomického sektoru je doprovázena výraznými proměnami celého společenského systému, setrvačné se střetá s nově se rodícím za doprovodu různých společenských otřesů, než se společnost dokáže vymanit z pasti setrvačného vývoje. Staré se brání, využívá pozic a privilegií získaných v předcházejícím systému, degeneruje a dříve nebo později se otevírá prostor pro další vývoj celé civilizace. Každá taková historická změna je výraznější. Stále více ukazuje, o co v dějinách člověka jde, v čem je podstata a smysl lidské existence, ale také předpokládá rozšíření povědomí, vědomí a sebevědomí, o co v takové změně jde.

Staré se brání, využívá pozic a privilegií získaných v předcházejícím systému, degeneruje a dříve nebo později se otevírá prostor pro další vývoj celé civilizace.

V současné době stojíme na prahu přechodu od postindustriální fáze společnosti vzešlé z průmyslové revoluce ke společnosti založené na produktivních službách, tj. službách zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. To již nejsou jen produkty sloužící k obživě, ale produkty bezprostředně zaměřené na naplnění skutečného bohatství lidského života, které (toto reálné bohatství lidského života, jehož obsahem je rozvoj a uplatňování schopností jako prostředek i cíl) se současně stává inovačním potenciálem a které je spojeno se změnou mezilidských vztahů směrem k sounáležitosti, kooperaci, týmovosti, solidaritě.

Předpokladem takovéto společnosti je vytvoření podmínek pro rozvoj schopností a společenský vzestup nezávisle na výchozích majetkových poměrech (přesněji, ale pro běžného čtenáře méně srozumitelně řečeno – využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka podle míry jejich výnosnosti), což je nezbytnou podmínkou toho, aby sektoru produktivních služeb měl svůj reálný ekonomický základ, aby se ekonomické efekty, které přináší prostřednictvím své humanizující role, projevily a aby z nich mohl těžit zdroje pro své financování.

Druhá část rozhovoru je zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *