Druhý pohled z 23.1.: Konec asketismu

Asketismus byl odjakživa výrazným prvkem sociálního života.  Nejde o to, že se někdo v něčem uskromní, ale že to musí být okázalé. Všichni musí vidět, že se tenhle člověk omezuje. Jinak nemá asketismus význam. Vždycky je to společenská věc.

Asketismus pokaždé začíná mezi nejbohatšími, což je logické, a nikdy nepropadne až úplně dolů. Chudí lidé se skromností nemohou odlišit od svého okolí. Takže vládce sedí ve svém luxusním paláci a omezuje se v jídle. Guru si postaví v luxusní zahradě své vily skromnou  chýši, ale využívá zázemí luxusní vily. Pochopitelně, kdyby se toho bohatství vzdal a šel cestou bídy, za chvíli by o něm nikdo nevěděl.

Možná si ještě pamatujete na poměrně nedávnou éru „dobrovolné skromnosti.“ Manželka předsedy představenstva přijede na kole do sekáče, nechá se vyfotografovat a pak se vrátí do vily se šesti ložnicemi.

Jenomže, aby to fungovalo, musí být jasné, že ta skromnost je dobrovolná. Což je v dnešní době bankrotů, propouštění a všeobecného chudnutí problém. Snadno vznikne podezření, že ta skromnost není vůbec dobrovolná. Asketa vzbuzuje úctu, zchudlý šlechtic úctu nevzbuzuje.

Zkrátka, vypadá to, že západní svět vstoupil do éry, ve které pro askezi nebude místo. Nůžky se budou rozevírat i v životním stylu.