Druhý pohled z 9.10.: Proč tak špatně

Dostávám od čtenářů Druhého pohledu spoustu zpráviček, které přinášejí cenné postřehy o volbách, a zejména o rozhodování v posledních dnech. Kromě toho vyšly rozhovory s analytiky agentur, kteří mají přístup k datům. Snad se z toho podaří složit nějaký obrázek vysvětlující šokující propad stran „alternativy.“ Pokusím se jej publikovat zítra nebo pozítří.

Dnes jen shrnu, co jsem řekl před časem v jedné brněnské přednášce, když se mě komunisté ptali, co bych jim doporučil. Bylo to ještě v době, kdy zformování Stačilo bylo v nedohlednu. Kdyby mě KSČM jmenovala krizovým manažerem s absolutními pravomocemi, udělal bych následující.

Za prvé. Nechal bych přejmenovat stranu. Komunistická idea je idejí 19. století. A teď nejde o dějiny. Teď jde o budoucnost. Nemá smysl zatěžovat současnou diskuzi starými spory. Bez ohledu na to, kdo měl tehdy pravdu. Je čas nechat to filosofům a historikům.

Za druhé. Investoval bych maximum energie do členů strany, jejich schopností, jejich vzdělanosti a jejich motivace. Do vytváření důvěry, do hladké komunikace, do akceschopnosti buněk. A to i za cenu toho, že by to znamenalo vynechat parlamentní volby. Právě to bývalo hlavní zbraní komunistických stran, a právě v téhle oblasti je na tom strana zoufale.

Mít disciplinované, motivované a pracovité členy, byli by dnes komunisté zastoupeni v parlamentu.

Mimochodem, SPD je na tom v téhle oblasti ještě hůře. Zájem vedení o osobní růst členů je absolutně nulový.

A pro KSČM ještě třetí bod. Pokud už chcete připomínat, že komunistické dějiny neobsahují není jenom teror, ale i grandiózní budovatelské úspěchy, pak připomínejte nejen sovětské blok, ale také Francii a Itálii, kde se tamní komunisté podíleli na vytvoření poválečného modelu. To cenné, co na dnes s nostalgií vzpomínáme, to byla  průmyslová společnost jako taková (s tím, že ta západoevropská verze byla úspěšnější), nikoliv její specifická východní verze.

Je to podstatné proto, že současná pravice se k těm skvělým časům nehlásí. Naopak, současná pravice vyrostla právě na boji proti poválečnému sociálnímu státu, a pořád má to nepřátelství v sobě.