Druhý pohled z 20.2.: Báchorka o dětství

Američtí psychologové Zlatkus a Kurzban publikovali sérii článků o některých představách, které byly po celá desetiletí akceptovány jako součást vědecké psychologie, a ve skutečnosti to byly jen takové vyprávěnky. Neopíraly se o žádný vědecký základ. Nebyly za nimi žádné teorie otestované skutečnými experimenty, ověřené vůči statistickým údajům apod.

Jednou z těchto báchorek je představa „typu citové vazby“. Tvrdí, že si v dětství každý člověk osvojí určitý styl vztahů k jiným lidem (zpravidla podle toho, jak s ním zacházejí rodiče) a že se to pak s ním táhne celý život. Někdo je srdečný a důvěřivý, někdo jiný zcela úzkostlivý.

Ve skutečnosti neexistují naprosto žádné důkazy (ani nepřímé), že bychom si vzorce citového života přinášeli z raného dětství. Navíc se u mnoha lidí během života výrazně mění. To ten člověk tedy byl ve 40 letech poznamenán jiným dětstvím než v 50 letech?

Připadá nám to jasné a samozřejmé, protože jsme to už slyšeli mnohokrát a protože to říkají všichni. I naše vnímání a naše pozorování okolního světa se tomu přizpůsobilo. Ale to ještě není důkaz pravdivosti.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.