Druhý pohled z 20.3.: O morálce a dvojím metru
Základní problém spojený s morálkou spočívá v tom, že její jednotlivé složky si navzájem odporují. To není otázka pokrytectví ani jiného lidského selhávání. Je to vestavěno už v základech toho, čemu říkáme morálka, a je to rozpor principiálně nepřekonatelný.
Morálka je soubor pravidel, který má platit úplně pro všechny. To je ta nejzákladnější definice. Případně je myslitelný morální systém, jehož nositelé kladou vyšší požadavky na sebe než na ostatní. Ale nemůže existovat morálka, která říká: „Tohle musí dodržovat všichni kromě mě a mých nejbližších kamarádů.“
Jenže zároveň platí, že téměř každé morální myšlení dělí lidi na ty morální (mezi ně vždycky nějak patříme my sami) a amorální (to jsou ti ostatní). A jakmile vznikne tohle vidění, pak mozek začne postupovat selektivně. Činy našich omlouvá, k činům cizích je nesmlouvavě kritický, a to tak, že si toho dvojího metru nejsme vědomi. Zdá se nám úplně jasné, že ti naši jednají morálněji. Jak může být někdo tak zabedněný, že to nevidí! Vždyť je to tak jasné! Kdo to nevidí, musí být zkorumpovaný, jiná možnost není.
Tuhle aplikaci dvojího metru vidíme skvěle na jiných, ale nevidíme ji u sebe. Samozřejmě že dvojí metr nemůže jít neomezeně daleko. Pokud by se třeba někdo na naší straně dopustil kanibalismu nebo vraždy dítěte, uznáme, že je to strašné. Ale může to jít hodně daleko.
Je možné z toho vyjít tak, že je zcela zrušen vztah mezi postavením člověka a hodnocením jeho činů. „Mám vás všechny rád, ale to, co jeden z vás udělal včera večer, bylo opravdu hnusné.“ Ale to je ve spoustě životních oblastí nepoužitelné. V životních oblastech, jako je politika, se dvojímu metru vyhnout nedá.
Zkrátka, nejde to bez dvojího metru a zároveň je jeho aplikace nepřijatelná.
Ztratili jsme historickou paměť a odsuzujeme se k opakování tragédii z minulosti?
Naše slavná Západní civilizace posedává na verpánku o třech nohách – pokrytectví, předstírání a dvojím metru.
Tento text, který reaguje na glosu o morálce a dvojím metru, jsem napsal koncem roku 2024 a lehce doplnil v únoru 2025. Byl a je určen pro moje vnuky, aby se pocvičili v kritickém myšlení a aby se lépe se vyznali v tomto šíleném světě:
Evropa si připomněla 80. let od osvobození Osvětimi Rudou armádou zvláštním způsobem. Decentně zapomněla pozvat představitele země, která koncentrační tábor skutečně osvobodila. Byla to Sovětská armáda vedená maršálem Koněvem (jehož sochu jsme museli dávno odstranit). Při této příležitosti president Pavel vyzývá k tomu, aby se potlačovala nenávist mezi lidmi a vůči etnickým skupinám. Přitom nadále udržuje legendu o „zločinci“ Putinovi, který „nevyprovokovanou“ agresí napadl Ukrajinu. Tu Ukrajinu, která dávno před tím připustila likvidaci ruského jazyka včetně fyzické likvidace Rusů a bránící se Rusy označila za separatisty – a bylo vymalováno. Žádné protesty, žádná humanitární pomoc světa, žádné odsudky. Nebyl žádný rozdíl v rozhodnutí Rusů napadnout nepřátelskou Ukrajinu a rozhodnutí Američanů napadnout Irák. A další země. Jenom metr se změnil.
Pár měsíců dříve pan Pospíšil se postaral o zrušení koncertu Anny Netrebko jen proto, že to je Ruska. S radostí ji potom uvítali v Rakousku a Německu. To nebyla nenávist k etnické skupině?
Každý pátý mladý člověk se poškozuje – to není pro nedostatek psychologické a psychiatrické péče jak nás přesvědčuje ministr zdravotnictví. Je třeba definovat skutečné příčiny – žijeme v atmosféře adorace násilí, sexuality, menšiny začínají ovládat svět, extrémy (včetně extrémních sportů), cenzura, neschopnost kritického myšlení – které je dokonce odsuzováno a trestáno (3x osvobozená učitelka jde znovu k nejvyššímu soudu). Sebepoškozování je forma zoufalství a protestu proti současnému morálnímu a společenskému marasmu.
Výchova, vzdělání, rodina jsou infikovány progresivistickými experimenty sociálního inženýrství o desítkách pohlaví, o nezbytnosti se učit angličtinu od první třídy, kdy děti sotva ovládají rodný jazyk, o inkluzi vedoucí k tomu, že „karavana jde tempem nejpomalejšího velblouda“ přičemž premiér prohlašuje jak budeme nejvzdělanější národ. O indoktrinaci nesmyslů do hlav dětí ve škole i v mainstreamových mediích, o souzení učitelky která si dovolila vyjádřit jiný než „správný názor“ – konkrétně o „nevyprovokované“ agresi Ruska kterou ve skutečnosti USA pečlivě připravovaly 8 let od úspěšného Majdanu. Děti se přestaly rodit proto, že individualismus a sobectví dosáhlo vrcholu a objevil se znovu strach z války. Podřizujeme se nutnosti se uzbrojit aniž by politici hledali mírové cesty soužití které jsme my staří, co pamatují, navíc skutečně zažili. Především ovšem mladí lidé mají strach z budoucnosti v atmosféře „spravedlivé“ války, nemožnost mladých lidí získat bydlení. „Bohatá“ společnost připouští, že významná část obyvatelstva žije na hranici bídy a je odkázána na „žebračenky“ státu, který o nich přemýšlí daleko více než o rozvoji země. A taky kariéra, vlastní pohodlí, potřeba „užívání“ si života – carpe diem a sobectví. Budeme vyzbrojeni, zachráníme planetu před klimatickou změnou, budeme podporovat průmysl a všechny další oblasti společenského života, ale mezi tím vymřeme, protože vlády nepovažují za nutné vytvořit pro mladé lidi vhodné podmínky. Možná tady časem vznikne český chalífát?
Dodávám, že text není pláčem nad rozlitým mlékem. Je to pravdivý popis tehdejší přítomnosti. A bez pochopení přítomnosti se logicky nemůžeme vyznat ani v minulosti a už vůbec ne – přemýšlet o budoucnosti. Konečně – zná dnes někdo srozumitelnou vizi České republiky ke které se v potu a slzách prodíráme? Nebo opravdu nám stačí jen to že „patříme na Západ (vždy jsme byli ve středu Evropy) a jsme členy EU a NATO? To není vize – to může být maximálně nějaká část cesty ke skutečné vizi. Je to ale ta pravá cesta?