Adam Votruba: Boj za zničení národů je neospravedlnitelný

První část rozhovoru per partes Petra Hampla s historikem Adamem Votrubou

Petr Hampl: Jako historik se často zabýváte tím, že srovnáváte různá období a hledáte společné vzorce. To logicky vede k otázce, co je „historicky obvyklé“ a čím se naše doba naopak liší od jiných.

V každé nebo téměř každé společnosti je tomu například tak, že ti nahoře se snaží vysávat ty dole. Těm dole zase připadá jednání elit nesnesitelné nebo obtížně snesitelné. Tak tomu bylo ve všech dobách. Stejně tak patří k „normálním dějinám“, že se střídají krize a lepší období. Oproti tomu přicházejí okamžiky, které mohou znamenat, že celý ten cyklus krizí a dobrých období se zastaví a že skončí život civilizace nebo dokonce lidstva.

V jaké situaci jsme dnes?

Adam Votruba: Možná bych měl čtenáře nejprve upozornit, že žádné historické srovnání není stoprocentní. Pokud se mě ptáte, zda se nacházíme v “běžném” období nebo v krizi, která ohrožuje západní civilizaci, pak bych odpověď rozdělil na dvě části.

My se nacházíme v situaci, kterou bych nazval “odcizení elit”. Dnešní mocní vytváří mezinárodní síť, solidarizují se s příslušníky své třídy. Naopak lidi z nižších společenských vrstev začínají vnímat jako odlišnou etnickou skupinu – cizí národ, cizí kulturu. To není nic nového. Pro podobná historická období je typický růst bohatství těch nahoře, nepříliš křiklavé chudnutí nižších vrstev, méně nacionálních konfliktů, zmenšování politického vlivu obyčejných lidí, ovšem bez zásadních politických převratů.

Po takových situacích následovalo v minulosti zhruba toto: nastolení autokratické vlády, propad životní úrovně nižších a středních vrstev, nástup velkých náboženských konfliktů.

Po takových situacích následovalo v minulosti zhruba toto: nastolení autokratické vlády, propad životní úrovně nižších a středních vrstev, nástup velkých náboženských konfliktů.

Nic z toho ovšem nepředstavuje hrozbu pro civilizaci nebo pro kulturu. Civilizaci může ohrozit přírodní katastrofa, vyčerpání přírodních zdrojů a přečíslení původního obyvatelstva masovou migrací. Nejvíce civilizací zaniklo posledním způsobem.

Petr Hampl: Zůstaňme na chvíli u té migrace. V médiích převládá přesvědčení, že migranti, kteří přicházejí do Evropy, si dříve či později osvojí přinejmenším základní evropský hodnotový rámec obsahující záležitosti jako svoboda, demokracie, rovnost všech lidí, racionalita či ohleduplnost k životnímu prostředí.

Nejspíš to vychází ze zkušenosti s lidmi, co z různých důvodů odmítli svou vlastní civilizaci a připojili se k té západní. Pak je možné udělat zkratkovitý závěr, že náš hodnotový rámec je lepší či vyspělejší, a že každý rozumný člověk ho musí akceptovat. Jenže ono je to spíš tak, že příslušníkům každé civilizace připadá ta jejich lepší, přirozenější a morálně nadřazená. Co vlastně rozhoduje o tom, která civilizace převáží, dostanou-li se do intenzivního kontaktu?  

Adam Votruba: Máte pravdu, že lidé většinou považují to svoje za lepší. Důkazem jsou i liberálové, kteří hovoří o rovnosti kultur, a přitom si myslí, že 99 % imigrantů k nám míří kvůli našim hodnotám, což je absurdní.

Přijde mi lepší hovořit o kulturách než o civilizaci, protože kultury jsou nositelem civilizace. Dochází-li ke střetu kultur, pak je rozhodující především počet jejich příslušníků. Je pravda, že dobyvatelé mohou vnutit svou kulturu poraženým, musí jich ale být dostatečný počet. Známe z historie řadu příkladů, kdy dobyvatelé převzali kulturu porobeného obyvatelstva, protože jich bylo málo. To je případ Bulharů, původně turkického kmene, který splynul se slovanským obyvatelstvem. Z některých říší založených germánskými kmeny se zase zachovaly jen názvy krajů jako Lombardie, Normandie, Andalusie, protože vítězní nájezdníci se asimilovali. Vojenská moc, agresivita a technická vyspělost má sice určitý význam, ale v porovnání s počtem lidí je tento faktor podružný.

Dodal bych, že mezi sousedy může být intenzivní kontakt a oba si mohou zachovat to své. Problém vzniká tam, kde si dvě kultury nárokují stejné území.

Civilizaci může ohrozit přírodní katastrofa, vyčerpání přírodních zdrojů a přečíslení původního obyvatelstva masovou migrací. Nejvíce civilizací zaniklo posledním způsobem.

Petr Hampl: Ale to je přesně naše situace. Máme tu dvě kultury, které si nárokují stejné území. Rozdělení na „zóny se zvláštním statusem“ a běžná území evropských států je jen dočasné. Historické analýzy Centra pro studium politického islámu a dalších navíc ukazují, že už 10-15% muslimské populace stačí ke změně politických poměrů, což pak zas urychlí výměnu obyvatel.

Naše situace je ale zvláštní tím, že v jiných dobách tomu bývalo tak, že mocenské a finanční elity měly zájem svou kulturu bránit, zatímco nejnižší vrstvy byly spíše ochotny vítat dobyvatele. Pochopitelně, neměly co ztratit. Dnes je tomu ale tak, že čím vyšší příjem a čím více politické moci, tím více nenávisti k vlastní civilizaci a tím horlivější snaha podporovat islamizaci. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Adam Votruba: Já si myslím, že nebezpečí pro evropské kultury nelze redukovat na islám. Problém je masová migrace jako taková. V Česku například přibývá přistěhovalců, kteří se nenamáhají učit česky. Angličtina pomalu dobývá veřejný prostor, hlášení v metru jsou česko-anglická (což nebylo), při sčítání lidu komunikuje stát se svými občany menšinovými jazyky (anglicky, vietnamsky, rusky atd.) Angličtina je povinná od první třídy, zatímco ruština za sovětské okupace byla povinná od 5. třídy. V porovnání s jinými státy jsme mimořádně vstřícní, což ovšem pomáhá lidem, kteří se nechtějí začlenit. Zhoršujeme tak vyhlídky na trvalé zachování češtiny. Nikdo tomu ovšem nevěří, protože negativní důsledky budou viditelné třeba za 60 let, kdy může být pozdě něco s tím dělat.

Politický islám je v něčem specifický, ale jeho největší síla spočívá v tom, že Západ umožnil nekontrolovanou masovou migraci. Ta zvýhodňuje silné před slabými a agresivní před mírumilovnými.

Angličtina je povinná od první třídy, zatímco ruština za sovětské okupace byla povinná od 5. třídy.  Zhoršujeme tak vyhlídky na trvalé zachování češtiny.

Nemyslím si, že lid v minulosti nějak zvlášť vítal dobyvatele, byť i k tomu docházelo. Není historicky neobvyklé, že elity cítí nevraživost ke kultuře nižších společenských vrstev. V historii nacházíme více období, kdy se elity vzdalují lidu sociálně i kulturně (mj. české země po Bílé hoře). Na dnešním stavu se podílí více faktorů a motivací: zájem korporací na odbourání hranic, ideologické důvody a další. Problém je, že rozbití národních kultur v tuto chvíli skutečně posiluje moc nadnárodních elit.

Petr Hampl: To, co tady popisujeme chmurným tónem, to jiní naopak vítají. Mocenské a ekonomické elity jsou globální a anglicky mluvící, i když jejich vliv mimo západní civilizační okruh je omezený. Ekonomika a kultura jsou globální, poslední zbytky národního jsou likvidovány.

Nižší společenské vrstvy jsou ale dosud rozdělené do národů, což způsobuje neefektivity, komplikuje zavádění nových typů lidských práv a ztěžuje i realizaci nejrůznějších globálních programů. Bylo by tedy logické zrušit specifika jednotlivých národů a nahradit národy jednotnou hmotou hovořící primitivní angličtinou, s odpovídající kulturou. Mnozí takovou změnu pokládají za nevyhnutelnou a pozitivní.

To vyvolává několik souvisejících otázek. Byla by vůbec škoda, kdyby zmizel český národ jako specifická entita odlišná od okolních? Byla by škoda, kdyby zmizel celý kulturní rámec typický pro západní civilizační okruh? Je úsilí o zachování národa a civilizace morálně ospravedlnitelné?

Adam Votruba: Tato otázka má víc aspektů. Kulturní rozmanitost je především bohatstvím lidstva. Setkávání kultur je často plodné a vede ke vzniku nových fenoménů. S každou zaniklou kulturou se nenahraditelně ztrácí množství informací a historických zkušeností. Knihy k uchování nestačí. Jsou na nic, pokud není, kdo by je s porozuměním četl. Každý národ má úkol uskutečnit ve svých specifických podmínkách univerzální ideje lidství tak, aby mohl být ostatním vzorem.

Úsilí o zachování národa je tak nejen ospravedlnitelné, je to možná i morální povinnost. Neospravedlnitelný je naopak boj za zničení národů. Ostatně globální elity k němu nemají žádný demokratický mandát. Když němečtí europoslanci vykřikují, že by se do České republiky a Maďarská měly přestěhovat ze Sýrie celé vesnice, tak mi to připomíná jistého pána s knírkem. Ten také stěhoval do středovýchodní Evropy celé vesnice nových osadníků. Bylo to za druhé světové války a jediný rozdíl byl, že tenkrát to byli árijci.

Úsilí o zachování národa je tak nejen ospravedlnitelné, je to možná i morální povinnost. Neospravedlnitelný je naopak boj za zničení národů

V neposlední řadě je dobré vědět, co doopravdy bylo stěhování národů. Masivní pohyb kmenů pohřbil římskou civilizaci ve víru nesmyslné brutality. Celé oblasti se vylidnily, počet obyvatel Říma poklesl z půl milionu na 30 000. Kdo podporuje masovou migraci, ponese tudíž velkou část viny za konflikty, které tím velmi pravděpodobně budou vyvolány.

Druhá část rozhovoru je zde.