Daniela Kovářová: Mám-li svobodu chovat a nosit cokoliv, pak musím přijmout i odpovědnost
První část rozhovoru je zde.
Petr Hampl: Rozumím tomu, že nechcete nikomu plánovat život. Že každý si musí svou cestu najít sám. Ale přece jen se pokusím Vás přitlačit k názoru, aspoň na obecné rovině.
Opakovaně jste varovala před tím, že přehnaný boj proti pohlavnímu obtěžování a proti maskulinitě obecně může vést k tomu, že pro mnoho žen nebudou partneři. Nebudou muži, kteří by o ně usilovali, sváděli je, snažili se je získat, nabízeli jim vztah.
To není jen teorie. Ono se to opravdu děje, a zvláště silně to dopadá na vysokoškolačky. Mají několik možností, jak situaci řešit.
- Snížit nároky na muže (a jít třeba až tak daleko, že budou muže živit)
- Vdát se za cizince (a protože v jiných zemích západního civilizačního okruhu je situace podobná, nabízejí se hlavně Afričané a muslimové)
- Počínat si na „sňatkovém trhu“ velmi agresivně.
- Zvolit osamělost, případně lesbický vztah.
Jak to vidíte z pohledu rozvodové advokátky, která viděla i mnoho smutných konců zdánlivě úžasných vztahů?
Daniela Kovářová: Jistě lze přijmout tezi, že ženy to dnes při seznamování mají těžké. Současná situace totiž potvrzuje pravdivost následující teze:
Dobré časy tvoří slabé muže.
Slabí muži tvoří špatné časy.
Špatné časy tvoří silné muže…
My dnes jsme zcela jistě v dobrých časech, protože nikdo neumírá hlady, nejsou války a lidé se mají nejlépe v historii, což platí pro kterékoliv místo na světě. A tak máme slabé muže a (kupodivu) silné ženy, které dnes mohou vše, včetně toho, že si muže sami vybírají a oslovují, a to nezakrytě a otevřeně. Jenomže síly nejsou vyrovnané, a tak se dnes nebojím o ženy (koneckonců ty nejchytřejší stále používají ženských, nikoliv mužských zbraní). Dnes je třeba se naopak bát o muže, což potvrzují i terapeuti. Nikdy v minulosti netrpěli muži tolika duševními nemocemi jako dnes, nikdy dřív se tak často nepokoušeli o sebevraždu. Zdá se, že jejich svět skončil. Muži dnes prožívají krizi identity, neznají své místo na zemi, přišli o svou úlohu – o úlohu lovce, bojovníka, ochránce rodinného trhu, ředitele zeměkoule, vrchního velitele armád. Všechny tyto role postupně přebírají ženy, ba dokonce už nastává doba, kdy muže nepotřebují ani k vlastnímu oplodnění.
Dnes je třeba se naopak bát o muže, což potvrzují i terapeuti. Nikdy v minulosti netrpěli muži tolika duševními nemocemi jako dnes, nikdy dřív se tak často nepokoušeli o sebevraždu.
Petr Hampl: Mělo by se v tom něco podniknout? Třeba čínská vláda podporuje programy zaměřené na zvýšení maskulinity tamních mužů.
Daniela Kovářová: Otázka zní jinak: má se o výchovu chlapců či dětí vůbec starat stát? Anebo je to věcí rodiny? O tom by se měla vést společenská debata. Nevede se, a tak si stát dělá, co ho napadne, a krok za krokem ji přebírá do svých rukou.
Jenomže rodiče ovlivňují životy svých dětí mnohem zásadněji, maximálně ve věku do čtyř do pěti let. A v tom stát a právo udělají jen málo.
Petr Hampl: Pojďme ale k ženám. U nich vidíme dvě tendence, zjevně směřující proti sobě. O obou jste už opakovaně mluvila.
Na jedné straně sněhové vločky, které se hroutí a mají dlouhodobá traumata i třeba jenom z toho, že se dozvědí nějakou informaci o mužské sexualitě, zahlédnou část mužského těla atd.
Na druhé straně nikoliv mužatky, ale ženské obdoby mačo-mužů. Když například v izraelské armádě, po změně zákona v roce 2000, začala vznikat první ženská komanda, sociologové zjistili, že si příslušnice těchto komand si osvojili mužské drsňácké zvyky jako velmi vulgární mluvu, predátorskou sexualitu, poněkud přezíravý vztah k hygieně apod.
Vstupujeme tedy do éry, kdy budu existovat dva typy žen nahrazující dřívější muže a ženy, a noví změkčilí muži (nově se tomu říká „alternativní maskulinita“) budou někde na okraji?
Daniela Kovářová: Ty dvě tendence vidím taky, ale nejspíš existuje žen celá řada, podobně jako mužů. Vidím mezi nimi rozevírající se nůžky, podobně jako u dvou skupin městských dětí – tu jednu rodiče ženou do kroužků a nutí je k vysokému nasazení a výkonu, ta druhá lelkuje a přibívá u počítačů.
Ale zpět k vaší otázce – izraelští sociologivé jen potvrzují moje celoživotní poznatky: pokud se má žena vyrovnat mužům, pak si osvojí jejich zbraně a její ženství nebude podstatné. Ženy v týmech a kolektivech přinášejí odlišný přístup právě díky svému ženství. Inkluze a kvóty nutící ženy přestat být ženami jsou jen formálním splněním parametru, pravý efekt však nepřinesou.
Pokud se má žena vyrovnat mužům, pak si osvojí jejich zbraně a její ženství nebude podstatné.
Ještě dodám, že dnešní doba dovoluje všem typům lidí najít si své místo na tomto světě, podobně jako dnes (poprvé v lidské historii) můžete na sobě i na své hlavě a na svých nehtech či obličeji nosit cokoliv, co se vám líbí. Tomu se dnes říká svoboda a já jsem tomu ráda. Řekneme-li ovšem A, musíme s tím říci i B. Mám-li svobodu chovat a nosit cokoliv, pak musím přijmout odpovědnost za své rozhodnutí, tedy musím se smířit s tím, jak na mě bude okolí reagovat. Pokud si vezmi svůdné oblečení, budou mi muži koukat do výstřihu. Pokud si potetuji obličej, budou si prohlížet mé tetování. Obleču-li si něco podivného, budou se lidé odvracet a vrtět hlavou. Tuhle fyzikálně-sociální zásadu akce a reakce mnozí idé nechápou a naivně očekávají, že ostatní se budou chovat v každém okamžiku neutrálně. Ale tak to není. Lidé jsou společenští a reagují na své okolí.
Hlavní potíž dnešní doby je, že se nerodí dostatek děti ani na pouhou reprodukci. Tady cca 30 let. Na západě ještě o nějakou tu dekádu déle. Nedostatek lidí na práci snad v jakémkoliv oboru je toho důsledkem a bude hůř. Západní fabriky v ČR jsou toho důkazem. Flikuje se to přistěhovalectvím. U nás naštěstí zatím převažují lidé co se snaží o asimilaci – Ukrajina, Slovensko, Vietnam … Ale to nepůjde do nekonečna.
Je fajn, že ženy přebírají role mužů a mainstreamová média se z toho mohou zbláznit radostí. Jako by ženské pohlaví bylo něčím co umožňuje někomu být lepším rektorem univerzity (poslední případ který se mi vybavil). Ale není tu nikdo, kdo by mohl převzít role žen jakožto matek. Prostě z biologických důvodů. A to přesto že se dnešní muži se podílejí na výchově dětí jako žádná generace před nimi.
Hlavním úkolem mužů je aby fungovala civilizace. Obdělávaly se pole, bylo co jíst, nerosty byly vytěženy z hor, přetaveny v kovy, domy stály, nepršelo do nich, bylo v nich teplo, elektřina proudila, vlaky jezdily a miliony podobných věcí které z toho plynou.
Úlohou ženy je přivést na svět děti a “donutit” muže aby pracoval na výše uvedeném a podíleli se na
výchově. A když má hotovo, může se podílet na tom co dělají muži.
To první (civilizace postavená na vědě a technice) funguje až na drobné nedostatky báječně a rok od roku lépe. To druhé – rození a výchova další generace – jedním slovem: katastrofa.
Proto si dovolím vyslovit tvrzení – prožíváme období selhání žen.
Porodnost 1.7 je špatně a žádný muž s tím nic udělat nemůže. Tohle je jejich úloha, kde
několik dekád selhávají. Žádný náhodný výkyv.
Pro ty co rádi argumentují, že v různých “*stánech” se rodí dětí až moc, takže problém vyřešen – Ano ale pokud by se takovými dětmi měla řešit porodnost v ČR, tak to znamená masový přísun lidí z těchto zemí do ČR s vším co k tomu patří. A to asi netřeba na stránkách pana Hampla rozvádět.
Jen bych rád doplnil ještě veledůležitý úkol mužů který je obrana té civilizace. Jinak děkuji za komentář.